Věčnost

⚜5.kapitola Lžeš mi

Anna překvapeně zamrkala a pak se hluboce zamračila a zatnula pěsti po stranách.

 "Vy i já víme, že to není pravda!," křikla na něj a rozzuřila se ještě víc.

,,Já jsem vám nikdy nelhala Jindřichu!," křikla po nějaké chvíli na něj znova a její hlas už zněl možná i trochu uklidněně.

  Jenže zuřila a zírala na něj jako kdyby měla ruce s dýkami, perná nálada ale nakonec nezmizela a Jindřich setřásl její poznámku jako odporný hmyz a začal divoce kroužit po místnosti a hledal známky iluze kterou na něj uvrhala.

 "Jindřichu co musela bych udělat abych ti teď lhala?," zeptala se a přitom na něj dlouze a už docela i klidně pohlédla.

 „Byla jsem tu uvězněna posledních jedenáct let, sama a nikdo jiný za mnou nepřišel. Viděl jsi mě a víš že je to pravda, já bych ti snad přece nikdy nelhala ne," řekla trochu hlasitějším hlasem a v jejich očích byly vidět lesklé slzy. 

Při jejích slovech se Jindřichovy zatočila mysl.

 ,,To může být, může to být pravda?," ptal se sám sebe a chvíli na ní jen tak hleděl.

 Celou tu dobu si myslel že v davu zahlédl její tmavé vlasy jen aby je setřásl jako nic. Všechno probudil s pokrytým leskem studeného potu a zoufale se snažil přesvědčit sám sebe že jejich rozhovory byly jen sny.

Na chvíli zavřel oči a snažil se zase uspat své vzpomínky které se v něm tak najedenou probudily.

  A i když se na ni snažil zapomenout neuplynulo dne od její smrti kdy by nějak necítil přítomnost Anny. Cítila jak z něj rezonuje zdrcující zklamání a smutek, přestal přecházet po místnosti když mu došla nepopiratelná pravda.

 Ten pocit nebyl ten který Jindřich cítil s někým jiným. Ani Moorem ani s Kateřinou která byla jeho první ženou, dokonce ani s jeho sladkou Janou. Anna byla sama a věděl že nikdy ho skutečně neopustila.

"Nevede odtud žádná cesta?," zeptal se a ona jen přikývla.

  Po chvíli mluvila a zdálo se že jeho zjevení vycítila.

 "Mnohokrát jsem se pokusila odejít Jindřichu ale nešlo to," řekla po chvíli trochu smutným hlasem a její tvář v tu chvíli zesmutněla snad ještě víc než její hlas kterým na něj teď mluvila.

 Jindřich vzhlédl od země a pomalu se setkal s jejím pohledem, nemohl dovolit aby zde byl uvězněn po zbytek věčnosti s ní, odmítal uvěřit tomu že možná skutečně není odsud žádné cesty zpět.

"Možná ne pro tebe Anno, ale já jsem byl král a já snad odejít mohu," řekl po chvíli Jindřich vážným hlasem a pak od ní odvrátil svůj trochu skroužený pohled.

"A já jsem byla královnou," odpověděla Anna a její pohled i postoj se teď zdál být vítězný a ne smutný a bolestný jako předtím.

Po chvíli pevně ​​zavtipkovala a zírala na něj s pronikavým chladem v očích.

 "Proč si myslíš že mé hříchy jsou větší než ty tvoje?," zeptala se najednou a vydělala že teď právě uhodila hřebíček na hlavičku, protože to poznala ze vzteklých očí svého manžela.

  Jindřich se najednou vztekal a měl pocit jako by mu v žilách místo krve proudil jen hněv a zlost kterou v něm teď rozmíchala její opovážlivá slova.

 ,,Copak záměrně zapomněla na to co mu tehdy provedla?," zeptal se sám sebe když se po chvíli konečně uklidnil a zase na ní opět upřel svůj pohled.

 Byl připraven jí její slova vyčítat ale než mohl odpovědět tak Anna znovu promluvila.

 „Jindřichu dál teď jsi sem přišel a chtěl jsi mi tím říct abych se od tebe měla držet dál, jenže já nemohu," řekla a znovu si osvojila svůj tolik děsivý klid který byl tak neuvěřitelně netypický pro způsob jakým se on k ní se choval.

 "Teď když všechno víš nemáme důvod spolu znovu mluvit," dodala ještě svým klidným hlasem a potom ještě na něj trochu s úsměvem zamrkala.

  ,,Bylo to to co mu řekla a co v něm vyvolalo náhlou paniku?," nevěděl.

 Jedna věc byla muset být, jinak by teď nebyl s Annou navždy. Ale úplně jiná věc by byla strávit zbytek věčnosti o samotě. Tak jako odejít, pocítil náhle nával zoufalství a bál se aby na ni teď nezavolal.

 ,,Nemohla ho opustit, teď když byl tak neuvěřitelně ztracený," řekl si sám pro sebe a znovu se na ní podíval.

 Čím více kroků se od něj po chvíli vzdalovala protože se skutečně rozhodla k odchodu, tím hlouběji se potápěl do návalu ticha temnoty který tu teď s ním zůstával. Po chvíli v posledním zoufalém pokusu zjistil, že jeho hlas se k ní znovu dostává.

 "Anno prosím ne, nepouštěj mě!", křikl na ní ale Anna už byla pryč.

A tak zde zůstal stát úplně osamocený, protože i ta poslední osoba kterou teď viděl mu najednou dočista zmizela.