Věčnost

⚜9. kapitola Tohle je moje království

 Nic už nedávalo smysl, ani on sám, ani jeho děti a už vůbec ne Anna. I její křik na něj by byl lepší než tento zdánlivě nikdy nekončící tichý času kdy se mu plně vyhýbala a místo toho trávila dny s jejich dcerou Alžbětou.

 ,,Samozřejmě! Proč ho to nenapadlo dřív?," řekl si sám pro sebe po dlouhém přemyšlení a v jeho hlavě se mu najednou rozjasnilo.

 Pokud byla někde Anna nalezena pak to bylo v Elizabethiných pokojích.

 Setřásl myšlenky z hlavy a zakroužil hlavou dolů na hanoveně nalezený účel, musel přimět Annu aby s ním promluvila a to musel.

 Když dorazil ke dveřím ani se neobtěžoval je otevřít a místo toho prošel skrz a  v jeho páteří mu po chvíli prošel tolik známý příval chladu.

 ,,Jindřich měl pravdu," řekla si Anna sama pro sebe a posadila se vedle Elizabeth která jako by upřeně studovala knihu ve svých rukou. Vstala když vešel a když viděl jak jejima očima prolétl záblesk něčeho nečitelného ​​když na sebe zírali.

Tak se trochu zalekl.

Uběhly pouhé vteřiny, než se zamračeně postavila.

 "Proč jsi tady Jindřichu?", zeptala se a až teď když jí skutečně čelil zjistila že najednou ztratila slova.

 Stáli mlčky zatímco on hledal souvislou odpověď a její samotný pohled znervózňovat ho ještě víc.

 "Viděl jsem tě," řekl konečně po nějaké chvíli a vzdal se jakékoli šance na artikulaci.

 "Při korunovaci," dodal ještě a pak překvapeně Anna pootevřela ústa nad jeho slovy, než potom zase stiskla rty k sobě do tenké linky.

 "Ano, byla jsem tam," odpověděla Anna a během své řeči jen stroze přikývla.

"Proč?," zeptal se po chvíli opět Jindřich a upřel na ní svůj pohled.

Povzdechla si a přešla přes místnost. 

"Proč ne," řekla a oplatila mu to všechno dlouhým pohledem.

 ,,Neviděla jsem smysl se tomu vyhýbat," dodala ještě a její rty se trochu roztáhly do úsměvu.

 Jindřich cítil jak na něj utočí její známá frustrace kterou kolem ní dostal a začala hledat v jamce jeho stop nějaký druh odpovědi, nějaké znamení že tu ženu před sebou stále trochu zná.

 Tato klidná vychylovací fronta kterou stavěla sloužila pouze k tomu aby ho rozzlobila.

 ,,Ale, možná to byl opravdu její cíl, " řekl si po chvíli Jindřich sám pro sebe.

 ,,Tvůj syn mi nikdy osobně neublížil," řekla Anna která po chvíli znovu promluvila.

 "Neměla jsem důvod zůstávat pryč," dodala ještě a Jindřich se při jejích slovech jen zamračil.

 Nemohl uvěřit tomu že jí to opravdu nevadilo, že jí nevadilo že je Edward  král. Nenáviděla Janu když byli naživu a on o tom teď pochyboval, protože nějakou velkou laskavost vůči jejímu synovi by si určitě nedovolila.

 ,,Tak co to bylo potom tohle, trik?", ptal se sám sebe a snažil se na chvíli pochopit její chovaní.

Přišel jsi až sem jen proto abys se mě na to zeptal?," řekla po chvíli Anna a její hlas náhle prorazil jeho myšlenky.

 Dívala se na něj chladně jako by se nemohla dočkat až bude osvobozena od jeho přítomnosti, jenže Jindřich se v tu chvíli začal vztekat. Její odtažité chování k němu trvalo dost dlouho a chtěl to už změnit, protože když má být teď na věčnosti s ní v tomto prokletí, tak by snad spolu mohli aspoň i nějak mluvit.

"Chci vidět Elizabeth," řekl nakonec po nějaké chvíli a hodil na ní trochu chladný pohled.

  "Aniž bys tam vždycky byl," dodala na to jen Anna a jeho chladný pohled mu oplatila.

 Kdyby to od ní nevyvolalo nějakou reakci, tak by nevěděl co by se stalo.

 „Je to moje dcera!," křikla na něj Anna a pak se k němu otočila v náhlém záblesku vlajících sukní.

 "Nezdálo se že by vás to zajímalo, když jste byl ještě naživu," dodala ještě k tomu Anna a chtěla mu plivnout do tváře, než si to rozmyslela aby se jí jí nepokusil sebrat.

 "Měl jsi s ní strávit jedenáct let, podruhé mi ji nevezmeš. Ty jsi jí měl už dost dlouho, ale já jsem se na ní mohla jen dívat!," křikla na něj Anna vztekle a zdálo se že cokoliv udělala tak fungovalo a ona se také stáhla zpátky do chladu na který si tak zvykla.

"Nemáš právo se mnou takhle mluvit!," křikl na ní Jindřich který se jí pokusil celý naštvaný pokárat, ale ona se na něj jen hluboce zasmála.

"Ne?," řekla a bylo to formulováno spíš jako otázka, ale znělo to spíše v tu chvíli jako prohlášení.

 "Už nejsi král, Jindřichu. Nemám důvod ti teď držet jazyk za zuby a poslouchat tě," řekla naštvaně Anna a podívala se na něj s tím co se v jejích očích dalo popsat jen jako čirá lítost.

 Normálně by ho to rozzlobilo, ale teď nic takového necítil. Místo toho to byla jen náhrada za vztek, protože se mu začal jen vztekle zvedat hruď.

 Když mu to došlo, že má pravdu tak věděl že teď  tady neměl žádnou moc a tohle bylo Annino království.

,,Ano bylo to pouze jen její království a on nemá moc jí do něj zasahovat," řekl si po chvíli sám pro sebe a pak se už konečně opět uklidnil.