Je pátek a od eminy smrti uběhly už téměř 2 týdny. Smutek z většiny lidí už opadl, ale já patřím k té menšině, která je z toho stále zničená. Byli jsme na jejím pohřbu, bylo to strašné. Né že by ten pohřeb byl strašný, ten byl přímo nádherný, přesně takový, jaký si Em zasloužila, ale ta atmosféra, ta byla strašná. Vidět její rodiče, sestru a zbytek jejího příbuzenstva úplně zničené. Bylo mi jich skutečně hrozně líto.
Sedím na stoličce a snažím se namalovat jablko, ale nějak extrémně mi to nešlo. Myšlenkami jsem stále odbíhala k Em. Máma mě přihlásila na malování, abych na to nemusela myslet, ale tím spíš jsem na to myslela. Hodina byla už u konce a tak jsem šla umýt štětce a paletu. Pak jsem se zvedla a z místnosti nepozorovaně odešla. Šla jsem ze schodů až do nejnižšího patra, kde na mě čekala máma. Společně jsme opustily budovu a vydaly se k autu. Nasedly jsme a mlčky mířily domů.Od té události moc nemluvím. Cesta se pořád zkracovala a my jsme se blížily k domovu. Mamka zabočila k nám do ulice a než jsem se nadála, už jsme byly doma. Vystoupila jsem z auta a šourala se k vchodovým dveřím. Otevřela je a zula si tenisky a já se tiše a nepozorovaně jsem vyšla do 2. patra a tam jsem zaplula do svého pokoje. Dveře za mnou klaply a já je zamkla. jakmile jsem tak učinila, opřela jsem se o ně a pomalinku se svezla až na zem. Tam jsem jen tak seděla a koukala do zdi. Z očí mi tekly slzy, aniž bych o tom věděla. Ani jsem si to neuvědomila a usnula jsem. Probudilo mě až hlasité bušení do dveří. Pomalu jsem se zvedla a dveře odemkla. Otevřela jsem je dokořán a v nich stála moje sestra. Když mě uviděla strachy uskočila. Pak se uklidnila a podala mi tác s jídlem. Nenuceně jsem si ho od ní vzala a před nosem jsem jí zavřela a opět zamkla. Tác jsem položila na stůl a podívala jsem se na něj. Byla tam sklenička pomerančového džusu, chleba se šunkou, nakrájená broskev a 2 kostičky čokolády. Pousmála jsem se a vypila džus. Od Eminy smrti jsem moc nejedla. Mířila jsem do rohu a čistě náhodou jsem pohledem zavadilo. Ani se nedivim, že se mě Lena lekla. Vypadala jsem fakt otřesně - kruhy pod očima, bledá pleť, opuchlý obličej, zarudlé oči a rozteklá řasenka. Nijak jsem to neřešila a šla dál. V tom mi došlo, že jsem ještě nenakrmila rybičku. Otočila jsem a vydala se k ní. Pořád jsem jí vlastně nepojmenovala. Přemýšlela jsem nad jménem a mezitím jsem jí do akvárka dávala jídlo. Nakonec jsem si usmyslela, že se bude jmenovat Hopes. Náhle mi taky zakručelo v břiše. Uvědomila jsem si, že jsem od včerejšího rána nic nejedla. Přešla jsem k tácu s večeří a vzala si talířek s broskví. Vydala jsem se s ní do rohu a tam si sedla na měkký kobereček do náruči polštářů. Jedla jsem broskev a vzpomínala na Em. zase mi tekly slzy, ale nějak jsem to neřešila a dál jedla broskev. Byla jsem vyčerpaná. Dlouho jsem se pořádně nevyspala a jak na tim tak přemejšlím tak v noci spím tak 3 až 4 hodiny. Nemůžu kolikrát usnout a když už se mi to podaří, mám noční můry a hned se zase vzbudím. Na talířku už byl poslední kousek broskve. Slupla jsem ho a zvedla se ze svého pohodlného místečka a vydala se k tácu. Talířek jsem odložila a vyměnila ho za 1 čtvereček čokolády. Dala jsem si ho do pusy a vychutnávala si ho. Čokoládu jsem už dlouho neměla. Slupla jsem i ten druhý kousek a vydala se zpět k polštářům. Sedla jsem si do jejich náručí a četla si. Pomalu na mě přicházela únava a já usnula.
Tak je tu další díl :D. Řekla jsem si, že ho vydám do neděle a tadá už je na světě :). Snad se vám líbila, já vím, je to o ničem, ale brzy tahle pochmurná nálada v kapitolách přejde (ještě tak 2 smutné kapitolky a pak se bude nálada obracet k lepšímu :) )Jinak ještě jednou moc děkuji za překonání hranice 1000 přečtení a teď se k tomu může přidat i poděkování za překonání hranice 100 votes. Chtěla bych poděkovat všem co mě čtou a hlavně lidem ze třídy. Děkuju vám :)
