Šla jsem městem a nějak jsem nic nevnímala. Cesta mi ubíhala pomalu, ale mě to nevadilo. Potřebovala jsem zabít čas a uznávám, že tohle je lepší, než brečet v proletářích v pokoji.Moje nálada sice nebyla o moc lepší, ale jak mi máma říká už pjekně dlouho - ,,Musíš začít něco dělat, nebo se zblázníš." Kolem mě jsou zavřené obchody, ale v dáli jsem viděla květinářství, které bylo otevřené i o výkendu. Koupila jsem tam krásnou květinu a dál šla prázdnými a opuštěnými ulicemi a pomalu, ale jistě jsem se blížila ke hřbitovu. Trochu jsem přidala do kroku a už jsem před sebou velkou černou branku od hřbitova. Přišla jsem k ní, stiskla kliku a jemně zatlačila. Branka se s hlasitým zavrzáním otevřely. Vešla jsem na dlažbu, kterou byly pokryty cesty ke všem hrobům, které se zde nacházely. Branku jsem zase zavřela a pomalu jsem se vydala k Eminu hrobu. Květinu jsem vložila do vázy a sedla si na okraj kamenné desky. Po tvářích mi opět stékaly niagáry slané vody. V duchu jsem se snažila uklidnit, ale nešlo mi to. ,,Ach jo Emo, proč jsi to sakra udělala? Víš jaký kvůli tobě máme všichni trápení? Nejspíš si měla důvod, což mi nemůžeme vědět, ale mohla jsi to někomu říct. MOHLA JSI TO NĚKOMU ŘICT!!". Poslední větu jsem zakřičela a v slzách jsem se opřela o vysoký náhrobek z černého mramoru.Mohla jsem si dovolit křičet, protože tu nikdo nebyl.,,Proč jsi mě tu nechala samotnou Emo? Víš co si prožívám? To nemůžeš vědět. Většina lidí byly z tvé smrti nešťastní, ale teď už jich je většina v pořádku. Už si z toho nic nědělají. Už na tebe zapomněly. Já ale nezapomněla a nikdy nezapomenu Emo. Nikdy." Poslední slova jsem už jen zašeptala. Přes slzy jsem už nic neviděla. ,,Ach Emo, je to taková škoda. Mohly jsem teď spolu chodit po parku a užívat si krásného počasí. Smát se, povídat si a užívat života. Místo toho tady u tebe teď sedím a vybíjím tu svůj smutek. Toto není přátelství, jaké jsme si slíbily. Slibovaly jsme si kamarádky navždy. Navždy není 10 let. Navždy je navždy. Dave tě miloval a tys nám to něvěřila a on se kvůli tobě teď utápí v slzách, tak jako já. Víš jak je citlivej a jak ho tvá smrt zasáhla? Víš to? Víš? Tohle ty už vědět nemůžeš. Bohužel už nemůžeš. Sbohem Em, zase někdy příště." Zvedla jsem se a do rukávu si utřela slzy, což mi bylo k ničemu, protože můj obličej zatopila další vlna. Chtěla jsem jít pryč, ale přes slzy jsem měla vše rozmazané a tak jsem do někoho na cestičce vrazyla. ,,Omlouvám se", otřela jsem si slzy a vzhlédla. Stála tam Rica. ,,Ahoj Rico, co tady děláš?" zeptám se jí s falešným a velice chabým úsměvem. Ta se na mě podívala a v jejích očích byl náznak smutku. ,,Ráda sem chodím, je tady klid řekla a posadila se na lavičku vedle nás. Poklepala na místo vedle sebe, na náznak, abych si vedle ní sedla. ,,Zase si byla u Emy?" místo odpovědi jsem jen přikývla. Rica mě objala ,,Já ti říkala, že ti to neudělá dobře a že budeš zase brečet" vyčítala mi. Chvíli jsme tam jen tak seděly a mě nešlo přestat brečet. ,,Nechceš jít domů?" prolomila ticho Rica ,,Jo" odpověděla jsem. V ulicích už bylo docela dost lidí a divně na nás koukali. No tak kdo z mladých lidí by nekoukal na dvě holky, když je jedna v černém (Rica) a ta druhá je na tom, tak jak jsem na tom já, ke všemu, když jedna má rozteklou řasenku a ta druhá brečí jak pominutá. Už jsme byly před téměř před naším domem, když jsme zahlédly drobnou dívenku s blond vlasy. Její pohled nás zaregistroval v jedné mikrosekundě. Rozběhla se k nám a obě nás objala. Kdo jiný než Elisa. ,,Ahoj Eliso, co ty tady?" ona se nad mou otázkou jen pousměje a řekne ,, No co asi,jdu domů, spíš co vy tady děláte, v takovémhle stavu." řekla a pokroutila nad námi hlavou. ,,Jinak ahoj Rico, jako se máš?" optala se ještě Elisa. Udiveně jsem na ní koukala s myšlenkou "ona zná Ricu". Rica se jen usmála a řekla ,,Ahoj, jo mám se docela dobře." Elisa se na ní usmála, to už moje zvědavost vybouchla a já se musela zeptat ,,Vy se znáte? Odkud?" Obě se na sebe podívali s úšklebkem. ,,Ona je jedna z nás Mell."usmála se Elisa. Vykulím na ně oči ,,Co, Co, co ovládá?" vykoktám ze sebe. Rica se usměje a řekne ,, Trošku neobvyklí, ale mám smutek. Ano, já ovládám smutek." Usměje se a já na ni jen nevěřícně koukám. Ve své paměti si to srovnávám a projistotu nahlas. ,,Takže Charlota přírodu, Viktorie oheň, Rica smutek a Elisa..co vlastně máš ty Eliso, nějak si nemůžu vybavit, co máš ty?" Elisa se usměje ještě víc ,,Nemůžeš to vědět, protože jsem ti to ještě neřekla. Mám led, sníh a chlad. Jsem jedna z těch, co mohou ovládat počasí, tak jako ty, ale ty se to ještě musíš naučit." řekla a vyplázla na mě jazyk. ,,Wow" řekla jsem ohromeně. Chvíli jsme si ještě povídali a potom jsem už šla domů.
Tak je to tady. Další kapitolka je na světě a omlovám se, že tak pozdě :(. A mám pro vás 2 zprávy - dobrou a špatnou. No nejprve tu špatnou, jedu na školu v přírodě, takže nevim, kdy vyjde další kapitolka :( a ta dobrá je, že už brzy bude první trénink a nálada se od této kapitolky bude obracet k lepšímu. Tak snad se líbí a děkuji vám za votes a přečtení u všech mích knížek. Jste boží. Arigato :) Na obrázku je Rica
SisiSiska
