The TASTE of your lips. [ Hwang Hyunjin ]

Líbím se ti tak moc Samueli?

Winter Ice

Stála jsem doma před svým zrcadlem a už půl hodiny jsem se přehrabovala skříní jen abych vybrala něco, v čem půjdu první den do školy. V prváku jsem šla ve formálním oblečení, protože jsem fakt neměla potřebu se nějak oblíkat. Ve druháku jsem měla delší šaty, které končili kousek pod koleny. Ale co teď? To byla ta otázka. Povzdychla jsem si a hodila jsem na sebe bílou košili, kterou jsem zastrčila do černý sukně, která mi končila jen malý kousek pod zadkem. Na to celé jsem na sebe hodila deseti centimetrové černé podpatky.

Bylo to moc? Možná. Vadilo mi to? Rozhodně ne. Sama o sobě s mýma sto padesáti centimetrama jsem měla mezi lidma docela velkej problém, protože se většinou ze mě stal koberec, přes který chodili. Tahle jsem se mohla vyvarovat tomu, že mě někdo pošlape.

Nebo.. že přehlédnu někoho, kdo má metr devadesát a snad ten nejotravnější ksicht, který jsem kdy v životě viděla. Zase jsem byla naštvaná. Už jenom při pomyšlení na toho gotickýho bastarda se mi zatínaly pěsti samy od sebe. Vzala jsem si tašku, nasedla do auta a jela jsem do školy.

Vůbec jsem si neuvědomovala, že už zbýval jenom třeťák a ve čtvrťáku už doopravdy skončím se školou a budu muset jít makat. Ne, že bych si o prázdninách válela šunky, měla jsem tři brigády zároveň, abych si vydělala zase další peníze navíc, který se vždycky mohly hodit.

Za oblečení i make up jsem utrácela dost, neboť to bylo něco jako pomůcka do školy. Museli jsme při vystoupeních chodit vyoblíkaní a upravení od hlavy až k patě. Mělo to taky váhu na známku. Na Dinadanu jste museli umět víc jak tancovat.

Museli jste nějak vypadat, umět zpaměti všechny společenské tance a být dochvilní. Museli jste mít dobrý charakter, umět komunikovat i jinak než slovy. Naše tělo vždy umělo mluvit za nás.. umíte ho používat?

Poznáte co znamená, když má člověk překřížené ruce na hrudi? Víte jak se daná osoba cítí, když kříží nohy? Museli jste být chytří, abyste se dostali na Dinadan. Tohle nebyla jenom další předražená škola, tohle je jedna z nejlepších tanečních škol na světě. A sem já chodím.

Když jsem dorazila na místo, zajela jsem na parkoviště a mrskla rukou do volantu. Celé parkoviště bylo zabrané. Až na jedno místo. Když jsem tam chtěla ale zaparkovat, málem jsem to napálila do černýho Mustangu, který tam v tu chvíli přijel a zaparkoval na MÉM místě. Naštvaně jsem vylezla z auta a čekala na vysvětlení od toho debila, co si tohle dovolil.

Jenže v ten moment vystoupil z auta ten bastard, na kterýho jsem dnes rozhodně náladu neměla. „Zalez do toho auta a koukej se mi klidit z cesty. Ukliď sebe a pak i tu tvoji kraksnu někam do prdele." Pobaveně se přede mě postavil v celé své "dokonalosti". „Vyjeď odtud a možná ti nevyškrábu oči." Usmála jsem se na něj nevině. Byla jsem naštvaná a to sakra dost. Už tak, jsem šla pozdě.

„Drž hubu." Aniž by se na mě podíval, s nasraným výrazem jako vždy, kolem mě prošel a nezapomněl vrazit jeho loktem do mého ramene, když procházel. Ten zkurvenej sráč.

Hwang Samuel Hyunjin

Celej večer jsem nespal. Včera za mnou dojela Molly a pak jsme si to třikrát rozdali v jejím autě. Fakt, že jsem na sobě měl od ní dva škrábance z těch jejích drápů mě sral. Nebyl jsem na ni sice něžnej, ale to kurva neznamená, že budu mít po těle její značky. To dohajzlu fakt ne. Už teď se mi v hlavě ukázala kontrolka, abych už nikdy nešukal Molly Gustavsonovou.

Nakonec jsem se zvedl a jel jsem do školy. Správně, ve dvě hodiny ráno. Převlýkl jsem se do černýho tílka, šedých tepláků a konečně jsem se uvolnil, jakmile jsem se začal vlnit do rytmu hudby. Tančil jsem asi do třičtvrtě na sedm a pak jsem se jel domů vysprchovat a převlýct. Musel jsem tancem ze sebe dostat všechen stres a vztek, protože vše co se kolem dělo, se táhlo jako spirála sraček, ze který nebylo úniku.

Ani nevím proč mě sral fakt, že tohle už je jeden ze dvou posledních roků co tady budu studovat. Možná jsem tu cítil i její přítomnost a proto jsem nejspýš nebyl připravenej odejít. Byla tady, na všech fotkách a na polovině trofejí, které škola vyhrála. Byla nádherná a já se na ni díval pokaždé, co jsem procházel kolem nástěnky slávy. Všichni učitelé ji tady znali, někteří ji i dokonce učili.

„Dobrý ráno." Přisedl si ke mně Minho a hodil na mě burger. Seděl jsem v jídelně a měl jsem v plánu si koupit v bufetu nějaký jídlo, teď už zřejmě není třeba. „Nazdar." Vydal jsem ze sebe ne moc dvakrát nadšeně. „Kde je pes?" Vytáhl jsem obočí a upřel pohled na Minha. Vypadal nasraně. Doslova. „Sere." Odsekl a já se tomu ušklíbl. Jasně, že sere. Co jinýho by Seungmin po ránu dělal?

Zvedl jsem se a s kývnutím hlavou jsem odešel. Otočil jsem se a vydal se do svojí skříňky, kde jsem popadl svůj batoh a naházel do něj ze sportovní tašky jedny tepláky, šortky, dvě tílka a pití s jídlem. Batoh jsem si hodil na záda a sledoval, jak se kousek ode mě objevila Winter Iceová.

Vztek. Opět jsem pocítil vztek. Ráno jsem si docela užíval ten pohled na ni, když se snažila někde zaparkovat a nakonec auto hodila na školníkovo parkovací místo. Ušklíbl jsem se. Vedle mě se objevili kluci z více tříd a já se loktem opřel o skříňku. „Hej ty modrá zmije." zařval jsem na ni a můj úšklebek se prohloubil, když se na mě vytočeně otočila.

Winter Ice

„Hej ty modrá zmije." Uslyšela jsem hlas, ze kterýho se mi postavili všechny chlupy na tělě. Ten zkurvenej bastard. „Kolik se jich dneska chystáš ošukat? Nebo ses takhle oblýkla kvůli mně?" objevil se přijmo přede mnou, načež si olízl rty. Zaťala jsem ruce v pěst a zvedla jsem ruku, abych ho uhodila.

Zastavily mě v tom ale jeho ruce, které mě chytli za zápěstí a přirazil mě na skříňku za ním. Vzhlížela jsem k němu se vztyčenou hlavou a sledovala jeho nasraný výraz. Skřípal zubama o sebe a nejspíš mě teď ve své hlavě zabíjel sty různými způsoby.

„Ani nepomysli na to, že bys něco takovýho udělala." Zavrčel. „Jseš jenom malá kurva, která nikoho nezajímá. Nerovnáš se ani psovi." Prskl a já se usmála. „Líbím se ti tak moc Samueli? Tak moc, že mě teď musíš takhle držet a tisknout se ke mně?" Drze jsem se usmála a věděla jsem přesně, jak jsem ho momentálně štvala.

„Copak? Že by šukání ostatních tě už neuspokojovalo? Máš problémy s prostatou?" Chtěla jsem pokračovat, ale právě v ten moment mě chytil pod krkem a silně ho stiskl. „Jseš mrtvá ty mrňavá čubko." zavrčel a já pocítila, jak se mi do očí linou slzy z nedostatku kyslíku. „To jsi říkal i v prváku a i tak žiju." Drze jsem se na něj usmála a z jeho úst vyšlo zavrčení. A právě v ten moment to přestalo, neboť jsme uslyšeli hlas paní Youngové.

„Hwang a Iceová ihned do ředitelny."