The TASTE of your lips. [ Hwang Hyunjin ]

Ten minutes in heaven

Winter Ice

Vlastně ani nevím jak jsem se tu ocitla, ale šla jsem. Hned po tréninku s Keehem jsem se šla domů okoupat. Chvíli jsem ležela a převalovala jsem se, protože se mi ještě spát nechtělo. A tak jsem ze sebe skopla přikrývky a šla jsem se nachystat. Yong přece říkal, že na tu párty můžou přijít všichni, nebo ne?

A tak jsem tady. Seděla jsem v malém rohu a popíjela. Sama. No a co?

„Bavíš se?" ozval se hluboký mužský hlas. Chtěla jsem se otočit a říct, že mu do toho sakra nic není, ale když jsem se otočila, nemohla jsem ze sebe vydat ani hlásku. Přede mnou stál vysší pihatý kluk s modrýma očima... a jeho vlasy byly taky modré. Je možné, že by byl taky... že je úplně stejný, jako já?

„Jsem Felix," věnoval mi zářivý úsměv. „Winter." Oplatila jsem mu úsměv. Jeho obličej byl naprosto dokonalý, ale nejdominantnější na jeho obličeji, byly ty jeho srdcové narůžovělé rty.

„Jsi tu sama nebo se můžu přidat?" poškrábal se na zátylku. „Jak se jmenuješ celým jménem?" ignorovala jsem jeho první otázku. „A ty?" změřil se mě pohledem. „Ty první, já se ptala první." „Lee Felix." Zase ten úsměv. „Máš druhé jméno?"

„Yongbok"
„A třetí?" Změřila jsem si ho pohledem. Přece se nemůžu plést.
„Ice." Bingo.
„Teď ty," posadil se vedle mě. „Winter I-"
„Ale hele... no podívejme se. Jeden modrovlasej pošuk vedle druhýho." A jakmile jsem uslyšela ten hlas, okamžitě jsem zavřela pusu. Hwang.

„Bez urážky, tvoje vlasy jsou pěkný. Jenom ona vypadá jak chodící mrtvola, že je to tak? Iceová." Skrčil se tak, aby naše hlavy byly ve stejné úrovni. Nic jsem mu na to neřekla, protože ač jsem chtěla, nezapoměla jsem na to, co se odehrálo jen pár hodin zpátky.

Nechci být na středoškolské párty obět. „Sluší jí, je snad s vlasama problém?" Postavil se ten Felix. Sakra. Stoupla jsem si mezi ně ihned, jakmile se postavil Hyunjin, Felixova odpoveď se mu jasně nelíbila. „Jestli je ti život milej, tak nic prosím neříkej." Zašeptala jsem směrem k Felixovi. „Chceš mě zase nasrat, Iceová?" zaskřípal zubama. „Ne nechci." Zakývala jsem hlavou ze strany na stranu a byla jsem vděčná, když jsem spatřila ty jeho dva kamarády, kteří se zmateným obličejem a rychlým krokem mířili k nám.

„V pohodě?" Optal se ten hnědovlasý. „Pse teď ne, řešíme tady amatérský drama dvou pošuků. Jestli se nechceš přidat, tak vypadni!" Sykl po něm. „Uklidni se kurva, pojď radši s náma. Ostatní už čekaj." Chytl Hwanga za paži ten druhý. „Bez Iceový nikam nejdu." Upřel svůj pohled do mých očí. Má tohle být pomsta?

„My jsme na odchodu," promluvil Felix. Jenže to sakra neměl dělat. Hwang ho hned na to chytil za tričko a práskl s ním o stěnu.

„J-já půjdu." Stoupla jsem si opět mezi ně. Nejspíše se poučím až v tehdy, kdy taky jednu dostanu. „Co jsi to říkala?" Zaskřípal opět zubama. Když jsem se podívala na ty dva za ním, stuhla jsem. Jasně mě pohledem prosili o to, abych šla s nimi, protože tohle byl rozhodně jenom začátek.

A tak jsem udělala dva kroky k Hwangovi, načež jsem ho váhavě chytla za ruku. „Myslím... s tebou. Jen toho prosím nech," spojila jsem náš oční kontakt. Jeho rysy v obličeji zjeměli a taktéž zesílil stisk našich spojených rukou, jakmile si uvědomil, co jsem mu právě řekla.

Nic neříkal, jen věnoval poslední nenávistný pohled Felixovi a potom už mě jen táhl směrem k hloučku lidí do obývacího pokoje. Jakmile se posadil na křeslo, posadila jsem se s ním.

Všechny oči vyseli na nás, i na našich spojených rukách. Chtěla jsem se ho pustit, ale on stisk ještě spevil.

„Nikam nejdeš," zašeptal mým směrem. „Nikam nepůjdu, slibuju. Jen mě pusť." Šeptla jsem nazpátek. Jen se uchechtl. „A tobě mám jako věřit?" Otočil se na mě. Povzdychla jsem si. „Ano." Otočila jsem se jeho směrem. Beze slova mě sledoval. Otevřel pusu, aby mi nejspíše ještě něco řekl, jenže pak je zase zavřel a upřeně se na mě díval.

Ani mě nenapadlo odvrátit pohled, protože ač jsem si to chtěla připustit či ne, mohla jsem se na něj dívat hodiny, neboť byl opravdu velmi krásný. Jenom jeho osobnost byla naprosto zkažená. Zkaženější než měsíc stará svačina v batohu školáka ze základky. „Ještě se stavím." Otočil se směrem na ostatní a jakmile vstal, už mě táhl někam jinam. „Kam zase jdeme." Cukla jsem se sebou, jakmile jsme se ocitli na chodbě v druhém patře. „Buď ticho."

Otevřel jedny z dveří a pak mě do nich nastrčil, načež zamkl. „Koupelna?" svraštila jsem obočí. „Promluvíme si." Přistoupil blíž s vážným výrazem. Rozesmála jsem se. „A o čem bysme se měli zrovna my dva bavit?" Pobaveně jsem se opřela o umyvadlo. Doopravdy čekal, že bych s ním mluvila? Po tom všem?

„Nevím. Například o tom, jak jsi mi dneska ve studiu sahala do kalhot?"

Můj pobavený výraz hned zmizel. „Podívej, asi jsem to přehnala jasný? Omlouvám se ti, tak laskavě odemkni." Rozešla jsem se směrem ke dveřím, ale nikam jsem vlastně nedošla, chytil mě za zápěstí a během sekunkdy mě přirazil na dlaždičky. „Nechci omluvu," zasyčel.

„Tak co chceš?!" Vyprskla jsem. Už jsem nedokázala snést to vlézání, které jsem poslední hodinu předváděla. „Chceš mě?" Podíval se mi do očí. „Co že?" Co to říkal?

„Ptám se tě, jestli mě chceš." Zopakoval. „Jak to myslíš?" Zarazila jsem se. „Iceová zkoušíš mě?" Uchechtl se. Chtěla jsem ho poslat do horoucích pekel, říct mu, aby se tam klidně i usmažil, ale jakmile jeho se prsty dotkly holé kůže na mém zátylku, všechna ta slova jakoby vymizela.

Jako bych nad nimi nikdy nepřemýšlela. Hned na to přejíždel prsty k mému krku, kde se zastavil a nahl se k mému krku. „Už chápeš?" Zašeptal. Po těle mi přejel mráz. „Ne." Zašeptala jsem. Proč vůbec šeptáme?

„Takhle." Opět zašeptal, ale než jsem mu mohla odpovědět, přejel svými rty po mém krku a potom mě na něj políbil. Nejdříve jednou, pak dvakrát a pak už jsem to ani nemohla počítat, protože jsem byla díky téhle situaci myšlenkama úplně vedle. Tohle by se přece dít nemělo. Ne s ním. Sakra ne s Hwangem.

„Už víš, vločko?" odtáhl se a opřel si své čelo o mé. Vločko. Nevím jestli to byl ten alkohol, ale měla jsem chuť ho políbit. Vlastně více než to. Chtěla jsem dokousat a zároveň zlíbat jeho rty, které vždycky vypadali až příliš dokonale. Možná to byla právě ta největší chyba, protože jakmile jsem přitiskla své rty na ty jeho, stuhl.

Jeho ruce ze mě spadly, ale on zaraženě stál dále, aniž by se pohl. Nevěděla jsem co dělám špatně, ale jeho odstup se mi nelíbil. Pohla jsem rty oproti těm jeho a přitáhla jsem si ho blíž k sobě. Jednu ruku jsem mu vpletla do jeho hustých vlasů a druhou jsem ho bříšky prstů hladila po tváři.

A bylo to, jako bych ho tímhle gestem probudila. Své ruce obmotal kolem mého trupu a pohyb jemně zopakoval. Vyměňovali jsme si polibky ještě chvilku, než mě od sebe odstrčil a chytl se za svoje ústa. Pohled, který se mi naskytl mi vyrazil dech. Stál a díval se na mě takovým způsobem, jako bych mu snad ublížila, ale nikoliv fyzicky, ale citově.

„Tohle jsi neměla." Zašeptal. Vypadal, jakoby nemohl uvěřit tomu, co se teď stalo, ale hned jakoby se probral. „Na tohle ti seru." Zasyčel a hned jak odemkl dveře, uslyšela jsem hlas jeho kamaráda. „Udělali jste si deset minut v nebi?" Ušklíbl se ten hnědovlasý, ale jakmile viděl Hwangův výraz, úšklebek mu ze rtů opadl. Hwang se vyřítil ven jako neřícená střela a ani jednou se neotočil nazpátek.

Co má tohle znamemat?