dej za mě pozdrav pegasům....~stein27~

2

Vanessa

Ten Petr byl velice pěkný, akorát mě zarazilo že byl celý bíly jako stěna, a jeho zorničky byli zvětšené.

„vanesso! Táhni s jessicou ven!" Zakřičela na mě moje máma, a to jsem byla kousek od ní.

„ano, matko" povzdechla jsem si. Zvedla jsem se z gauče, a šla jsem hledat jessicu.

Ležela v pelíšku, a hrála si s hračkou, usmála jsem se na ni, a dala jí vodítko. Šla jsem si vzít moje boty, a šla sní někam ven.

Mrzí mě můj vztah s matkou, ona mě nemá ráda, skrz to, že jsem ji prý zkazila život, tím že jsem se narodila. Ani můj táta mě nemá moc rád, a to nevím proč, skoro vůbec se nevídame, když tráví polovinu času v práci, jediný člen z mojí rodiny kterého mám ráda je Kuba můj starší bratr, který s námi sice nebydlí, ale vždy ho ráda vidím.

Šli jsme parkem s jessicou, a potkala jsem tam Petra, a partu kluků, když mě Petr viděl, tak se na mě usmál. Řekl něco klukům, a přišel zamnou.

„ahoj" usmál se, a obejmul mě, moc jsem to nečekala ale byla jsem ráda.

Obejmula jsem ho zpátky.

„co tu děláš?" Zeptal se, a já ukázala na jessicu, on se zasmál, a pohladil si ji.

„já jsem si ji nevšiml" řekl na svoji obhajobu, a já jen kývla.

„a čo ty tu robíš?" Zeptala jsem se ho slovensky a on se usmál.

„zašli jsme si s klukama jen tak ven, dát cígo a pokecat, znáš to ne?" Zeptal se, a já sklopila zrak k zemi. Nemám kamarády se kterými bych chodila ven jen tak pokecat.

Cítila jsem pohyb, a potom jak mě Petr zvedá prstem bradu, zadívala jsem se mu do očí, a zase jsem si všimla jeho zorniček, třeba je má kvůli nějaký práškům takový. Jak se říká každý není dokonalý, ani já, ani nikdo jiný.

„ale nekecej máš mě" usmál se na mě, a já na něj taky, pustil moji bradu.

„nechceš jít za něma semnou?" Zeptal se, a ukázal na kluky, který na nás koukali.

„nevím, nechci se vám tam přisrat" řekla jsem, a dala si ruce do kapes mých džín.

„nikam se nepřisereš kluci budou rádi, že tam budou mít nějakou holčičí společnost" usmál se, a chytl mě kolem ramen.

Šli jsme tedy za těma klukama, a čím víc jsme se přibližovali tím víc jsem byla nervóznější, a Petr to asi vycítil.

„neboj se, jsou to v pohodě kluci, nic ti neudělají" zašeptal mi do ucha.

Došli jsme za těma klukama, a oni se na mě všichni usmívali, nějak to nechápu teď. To je na mně něco špatně?.

„tak kluci tohle je Vaness" představil mě jim, a já se na ně jen usmála, aby to nevypadalo špatně.

„jinak Ness, tohle je Sebastian, calin, Adrián, Richard, a Patrick" představil mi je, ale i tak jsem moc nevěděla kdo je kdo.

„jsem Patrick" představil se blonďák s modrýma očima, jako Petr, jen jsem se usmála, a podala mu ruku kterou on přijmul.

„vanessa" řekla jsem.

„ja som Richard" přišel hnědovlasý kluk.

„vanessa" usmála jsem se.

A takhle jsem se představila s každým.

„tak čo Vanessa? ty tu žiješ, alebo si sa sem prisťahovala?" Zeptal se Adrián.

„jo, žiju tu od dětství, a česky umím proto, protože moje máma mě jako trest dala k nějaký učitelce která mě měla učit česky, ale nevadí mi to, čeština je velice krásný jazyk" vysvětlila jsem jim, aby se dál neptali.

„tak to jo, a kolik ti je?" Zeptal se calin.

„19, za chvíli 20" řekla jsem, a Petr se na mě překvapeně podíval.

„kdy máš narozeniny?" Zeptal se Petr, který mě furt držel kolem ramen.

„20.srpna" řekla jsem, a on kývl.

„nesadneme si na lavičku, bolí ma nohy" postěžoval si Patrick, a já se zasmala, ale nebyla jsem jediná semnou se zasmál i Petr.

„jasně, ty taky vydržíš dlouho" zasmál se calin, a všichni jsme si šli sednout k nejbližší lavičce, a já hladila jessicu.

„ako sa volá?" Zeptal se Sebastian, který seděl vedle mě.

„jessica" řekla jsem, a pohladila ji po hlavě.

...