Werewolf (cz)

21. Another (ab)normal day

*Z POHLEDU TŘETÍ OSOBY*

Mladá dívka rychle běžela po schodech nahoru, před mužem, na první pohled zlověstným. Závodila s ním o svůj život, zatím-co on se ji usilovně snažil chytit.

"Nemáš proti mě šanci," zašklebil se muž a dál ji následoval. Věděla to. Věděla že proti němu nemá žádnou šanci, musel by se stát zázrak aby mu unikla. Je to přece vlkodlak a ona jen obyčejný slabý člověk, ale nechystala se tak lehce vzdát.

Vběhla do první místnosti, kterou uviděla a zamkla se tam. Za nedlouho uslyšela blížící se kroky, ale získala si trochu času, protože neznámý neviděl do kterého pokoje se schovala. Usilovně přemýšlela jak by se mohla zachránit když jí zrak padl na okno. Najednou vlkodlak začal cloumat se zamčenými dveřmi a dívce docházel čas. Doslova skočila k oknu, otevřela ho a bez váhání skočila. Pokoj se nacházel ve druhém patře, takže jediné zranění byla bolavá noha na kterou nejspíš špatně doskočila, avšak teď neměla čas na bolest. Zaslechla ránu jak vlkodlak rozrazil dveře a kulhavě se rozběhla k autu.

"Sakra!" zaklela když jí klíče spadly někam pod sedačku. Rukou je nahmatala a strčila do zapalování. Ucítila náraz, ale v tu chvilku auto konečně vyjelo z příjezdové cesty u jejího domu. Zvládla to. Nebo alespoň si myslela že zvládla, dokud neuviděla vedle auta běžet velkého vlka. Šlápla na pedál a auto zrychlilo. Po nějaké době vlkodlaka nejspíš konečně setřásla.

Sáhla do kapsy od kalhot a roztřesenou rukou z ní vytáhla zmuchlaný papírek a položila ho před sebe na palubní desku. Potom z druhé kapsy vytáhla telefon a vytočila číslo napsané na lístečku.

"Haló?" ozval se z telefonu hlas chlapce, který ji nedávno navštívil.

"Potřebuji pomoc," vzlykla.

*Z POHLEDU ALLIE*

"Musíš se hned uklidnit. Co se stalo?" ptal se Justin neznámé dívky, která podle všeho měla být Veronica Pierre. Řasenku měla rozmazanou po tvářích a slzy jí od té doby co přijela nepřestaly téct.

"On - přišel ke mě domů a napadl mě," řekla sípavě.

"Kdo? Kdo tě napadl?" vložila jsem se do toho i já.

"Já nevím. Byl to vlkodlak, nevím co po mě chtěl," dál plakala a mě jí bylo líto.

"Justine to teď stačí. Je rozhozená, musí si odpočinout," zastavila jsem ho když ji začal zahrnovat dalšími otázkami a chytla jsem Veronicu za paži aby se zvedla.

"Pojď se mnou, dobře?" přikývla a tak jsem ji zavedla ke mě do pokoje. Pokynula jsem jí aby si lehla na postel a zakryla jsem jí.

"Prospi se," otočila jsem se a chystala jsem odejít, když jsem uslyšela slabé "Děkuju," otočila jsem k ní hlavu, mírně se usmála a odešla.

Zaťukala jsem na dveře číslo 205 a potom jsem vešla dovnitř. Fredo a Justin leželi každý na své posteli a oba měli na tváři skoro stejný zachmuřený pohled. Zasmála jsem se.

"Vypadáte vážně vtipně," skočila jsem na Fredovu postel a on se stejně jako Justin zamračil.

"Proč nejdeš k němu? Narušuješ mi tady můj osobní prostor!"

"Jo přesně tak!" přidal se Justin a když jsem jen protčila očima a pohodlně si lehla tak mě Fredo prostě shodil z postele. Normálně do mě kopnul! Uraženě jsem se na něj podívala, zvedla se a šla si lehnout na Justinovu postel. Zatvářil se spokojeně a přitáhl si mě k sobě. Zahlédla jsem jak Fredo zvedl obočí.

"Že by nějaký nový vztahy?" uchechtl se a já jsem zčervenala při vzpomínce na polibek na pláži.

"Ne!" namítla jsem možná až moc rychle, protože zvedl obočí ještě výš. Justina jsem od sebe odstrčila a ignorovala jeho smích.

"Měli by jsme probírat důležitější věci. Jako třeba holku kterou jsme hledali, která spí v pokoji hned naproti a kterou napadl neznámý vlkodlak," oboum tváře zase zvážněly.

"Myslíte že to byl někdo od Dereka?" Fredo položil otázku na kteoru jsem všichni věděli odpověď.

"Kdo jiný? Není náhoda že se tu objevili," Justin si pozdechl a v tom se dveře rozletěly a dovnitř vlítla Liah. Okamžitě skočila Fredovi na postel a on se zase zamračil

"Proč? Proč mi musíte narušovat osobní prostor?" zakřičel a zkopl ji stejně jako mě. Začali jsme se smát a ona ho chytla za ruku a stáhla ho taky na zem. Potom vyskočila na postel a pohodlně ulehla, zatím-co Fredo jenn poraženě stáhl dolů polštář a usídlil se na zemi.

"Nesnáším holky, myslí si že si můžou dělat co chtějí a že jim patří svět," mumlal si pro sebe a my jsem ho pobaveně sledovali. Ucítila jsem něco na své ruce. Justin chytil mou ruku do té své. Otočila jsem se na něho a usmála se.

"Hej vy dva? Co vám od včerejška je? Pořád se na sebe tak díváte a usmíváte..Je to děsivý," Liah se zamračila a já jsem rychle vytrhla svou ruku z Justinova sevření a pohotově jsem vyskočila z jeho postele.

"Nic nám není, to se ti jen zdá," zamluvila jsem to a na Justina se neodvážila ani kouknout. "Jdu zkontrolovat Veronicu,"

Prešla jsem chodbu a potichu vešla dovnitř abych ji nevzbudla, avšak postel byla prázdná. Rozhlížela jsem se okolo, ale nikde jsem ji neviděla.

"Veronico?" zavolala jsem do pokoje.

"Ronnie," zaslechla jsem za sebou její hlas a s nechápavým pohledem jsem se na ni otočila. "Říkej mi Ronnie," slabě se usmála. Pohledem jsem ji přejela od hlavy až k patě, protože mě překvapilo co má na sobě.

"Omlouvám se ale moje oblečení bylo špinavé a potrhané a neměla jsem tady nic svého.."

"To je v pohodě, nevadí mi to," usmála jsem se. Ronnie se posadila na postel a povzdechla si.

"Chceš si o tom promluvit?" starostlivě jsem se zeptala a sedla si vedle ní.

"Prostě přišel ke mě domů a ze začátku se choval jakože se mu rozbilo auto a chtěl si ode mě zavolat, potom se začal vyptávat na divné věci a tak jsem se ho snažila vyhodit a pak po mě prostě šel. Myslela jsem že je se mnou konec," viděla jsem jak se jí ulevilo když to mohla někomu říct.

"Víš jak vypadal?"

"Měl hnědé vlasy, byl tak o hlavu vyšší než já. Byl pěkný a mohlu mu být tak kolem 25-ti, ale víš jak to s vlkodlaky chodí. Mohli mu být už tisíce. Promiˇm, ale nevím nic konkrétního, neumím popisovat lidi," omluvně se na mě podívala.

"To nevadí," usmála jsem se.

"Počkej. Měl tetování na pravém zápěstí. Byl to had probudnutý mečem a kolem měl nějaké ostny nebo co to bylo. Víc toho už nevím," sklopila pohled. "Bojím se,"

"Nemusíš se ničeho bát když jsi s námi. Ochráníme tě, dobře?" snažila jsem se ji povzbudit, ale sama jsem nevěděla jestli to zvládneme.

"Víš, nejsi taková jak jsem si myslela že vlkodlaci jsou,"

"A jací jsi myslela že jsme?"

"Já nevím. Zlý, děsivý, chlupatí," začala jsem se smát a Ronnie se ke mě po chvilce přidala.

"Tak pojď, jdeme za mýma ostatníma chlupatýma kamarádama," zvedla jsem se a i s ní jsem se odebrala zpátky do Justinova a Fredova pokoje.

Zase po dlouhé době :D Moc děkuju čtenářům kteří to čtou ikdyž přidávám části za tak dlouhou dobu a taky děkuju za vaše komentáře a votes!