Werewolf (cz)

12. Werewolf hunters

Vzbudila jsem se na zvonění budíka. Rukou jsem ho zaklapla a pomalu jsem otevřela oči. Až teď jsem si všimla něčí ruky okolo mého pasu. Hned mi hlavou problesko co všechno se včera stalo.

"Allie měla bys už vstá..." do mého pokoje vletěl bratr, ale když viděl mě a Justina, zarazil se.

"Spal tady, protože ho postřelili a nechtěla jsem aby v tom stavu jel domů" vysvětlila jsem mu, aby si nepomyslel něco, co není pravda. 
   Opatrně jsem chytila Justinovu ruku a dala ji pryč z mého pasu. Otevřel oči, ale hned je zase zavřel a otočil se na druhý bok.

"Jestli ho tady uvidí máma, zabije tě" poznamenal Dylan a odešel pryč.

"Justine musíš vstávat" řekla jsem a zatřásla s ním.

"Nech mě ještě spát mami" zamrmlal nad čímž jsem se zasmála.

"Nejsem tvoje máma. Jsem Allie a ty musíš hned vypadnout protože když tě uvidí máma, zabije mě a potom i tebe" nasupeně se na mě podíval a potom si začal opatrně stoupat.

"Co břicho?" zeptala jsem se ho starostlivě.

"Bolí, ale bude trvat maximálně dva dny než jed vyprchá a potom už se mi to normálně zahojí" mírně se usmál.

"Dobře, ale dlužíš mi vysvětlení. Včera jsi mluvil o lovcích" Justin si povzdychl.

"Vysvětlím ti to později, teď musíš jít do školy" věděla jsem že se z toho jen snaží vyvlíknout, ale já to tak nenechám.

"To ani náhodou. Odvezu tě domů a ty mi po cestě všechno vysvětlíš. První hodinu mám angličtinu a učiteli je úplně jedno jestli na hodinu dorazím nebo ne" vítězně jsem se usmála.

"Ale musíš přece odvézt Dylana" pokračoval dál.

"Rodiče už mu vrátili auto, může jet sám" ušklíbla jsem se a on poraženě vzdychl.

"Fajn"

***

"Takže vysvětluj" spustila jsem hned když jsme oba nasedli do mého auta.

"Víš jak jsem ti říkal že na světě existují jen lidé, vlkodlaci, čarodějky a prorokové?" i když to byla jen řečnická otázka, přikývla jsem "Tak to není tak úplně pravda, existují i lovci a tihle lovci se snaží pozabíjet nás všechny. Věří, že jsme splozenci pekla a bla bla bla, jsou to prostě úplní magoři, ale nebezpeční magoři" odmlčel se a já jen čekala, co dalšího z něho vyleze.

"Na světě je jich málo, vždycky se zaměří na nějakou vesnici nebo město a nedají si pokoj dokud nepozabíjí všechny nadpřirozené bytosti a jak to tak vypadá, teď se zaměřili na nás. Mysleli jsme že už dávno všichni vymřeli, ale poslední dobou se ukazovaly různé stopy, které nás přesvědčovaly o opaku" zadíval se na palubní desku a potom upřel svůj zrak na mě.
"Tvůj medailon. Když jsem ho včera viděl, dost mě to vystrašilo, protože přesně tohle je jejich znak, černá růže. Všichni z nich ji mají vytetovanou a všichni nosí přesně ten medailon jaký nosíš i ty. Nechtěl jsem ti o tom nic říkat, protože by tě to mohlo vystrašit, ale teď když jsi mě donutila tak o tom můžeme mluvit. Jsi si jistá že ti ho koupili na Hawai? Co když js.."

"Moji rodiče nejsou lovci!" namítla jsem.

"Já vím že nejsou, ani jeden z nich nemají to tetování. Lovci ho mají na pravém zápěstí, aby se navzájem poznali. Chtěl jsem se tě jenom zeptat jestli nejsi třeba adoptovaná nebo tak"

"Ne to nejsem. Jsem si tím jistá, alespoň myslím" znervózněla jsem. Přece není možné abych byla doptovaná.

"Otevři ten medailon" vyzval mě.

"Cože? Je to jen obyčejný řetízek, nejde otevřít" zakroutila jsem hlavou na znak nesouhlasu.

"Není to obyčejný řetízek a jestli ano tak jsem se zmýlil, ale podívat se snad můžeš ne?"

"Teď zrovna ne, protože jestli sis nevšiml právě řídím auto a nevím jak ty, ale já bych to nerada napálila do stromu" řekla jsem otráveně.

"A jestli sis ty nevšimla, tak už jsme jenom tak 2 minuty od mého domu, takže se potom klidně můžeš podívat" neuvědomila jsem si to, ale měl pravdu. Opravdu už jsme byli jen kousek od cíle. I když už to byl vážně jen kousek, zapla jsem rádio.

"Každej den, když jdu spát
 Chci se nechat pokousat
 fakt jo je to tak, chtěla bych bejt vlkodlak
 cik cak, jak čurák, běhat po lese a pak
dělat wou wou wou wůůůů wou wou wou wůůůů" při textu téhle písničky jsme se ihned začali smát jak retardovaní.
   Zastavila jsem před Justinovým domem a usmála se na něho.

"Otevři ten medailon" rozkázal mi a já jsem pokroutila očima, ale poslechla jsem ho. Otevřela jsem medailon a uviděla v něm fotku dvou usmívajících se cizích lidí a malé holčičky. Když jsem se na ni pořádně zadívala, zjistila jsem, že to jsem já.

Omlouvám se že je ta část tak krátká, ale chtěla jsem to zakončit přesně takto:D