Werewolf (cz)

13. True

V životě jsou chvíle, kdy jste šťastní a nic vám nechybí, ale potom jsou tu chvíle kdy se ocitnete na dně, jste všechno jen ne šťastní a už nevíte jak dál. Moje situace je něco mezi tím. Mám nové, úžasné přátele, ale nemám čas na staré. Mám schopnosti, které ovládá jen málokdo, ale je ze mě naprosto nepřirozené zvíře, o kterém jsem si až do nedávna myslela, že neexistuje. Mám milující rodinu, ale jak jsem včera zjistila, je možné že to nejsou moji biologičtí rodiče ani bratr. Mám přítele, který mě má rád, ale já mu jeho lásku nedokážu opětovat. Mám kolem sebe hodně mimořádných lidí, ale já si i přesto připadám sama. A potom je tu taky strach. Strach z Dereka. Strach z toho, že ublíží někomu, koho mám ráda. A strach z toho, že opravdové zlo není jen ve filmech a v knížkách. Je všude kolem nás.

Stoupla jsem si z postele a šla směrem ke schodům, které vedou na půdu. Vyšla jsem nahoru, rozsvítila světlo a rozhlédla se kolem sebe. Všude byli krabice plné věcí z dob, kdy máma s tátou byli ještě mladí a z dob, když jsme s Dylanem byli ještě děti. Nehledám nic konkrétního, hledám jen něco, co by mi pomohlo odhalit pravdu o lidech z fotky v mém medailonu.
Procházela jsem kolem všech těch krámů a občas jsem nakoukla do nějaké krabice, ale zatím nic užitečného. Asi jsem naivní když si myslím že tu něco najdu.

"Do prdele!" zanadávala jsem si, když jsem zakopla o jednu menší, plechovou kabici, ta se hned otevřela a já v ní zahlédla něco bílého. Když jsem přišla blíž, zjistila jsem, že je to dopis. Na přední straně bylo napsané moje jméno a tak jsem to hned chtěla otevřít, ale prvně jsem si chtěla prohlédnout zbylý obsah krabičky. Byly v ní fotky těch lidí z mého medailonu.

"Allie! Co tady nahoře děláš?" uslyšela jsem matčin hlas a automaticky jsem svůj nález schovala za záda.

"Jen jsem něco hledala" odpověděla jsem jí s nuceným úsměvem.

"Pojď dolů. Už je hotový oběd" usmála se, otočila se a sešla po schodech dolů. Všechny věci jsem zase naházela dovnitř, popadla jsem krabičku a taky sešla dolů. Věci jsem si hodila pod postel do pokoje a potom jsem šla do kuchyně, kde už všichni byli u stolu a nandávali si jídlo, které máma připravila. 

"Allie za týden máš narozeniny a tak jsme se s tátou jen chtěli zeptat co by jsi si přála" máma se usmála a ve mě hrklo. Vždyť já mám narozeniny! Za poslední měsíc se toho stalo hodně a já jsem na ně úplně zapoměla. Sakra kdo normální zapomene na svoje narozeniny?

"Já nevím, nic nepotřebuju" většina lidí by hned vyjmenovala desítky věcí, které by chtěli, ale mě vážně nic nenapadalo.

"No tak, musí být přece něco co chceš" naléhal na mě otec s úsměvem.

"Když Allie nic nechce, mohli by jste něco koupit mě" vykřikl nadšeně Dylan a máma se na něj káravě koukla.

"Až budeš mít narozeniny, ale teď ne"

"Co takhle výlet na Floridu pro celou mou sme...partu?" jsme bohatá rodina takže vím, že s penězi si starost dělat nemusím a navíc by nám to dost pomohlo ve hledání Veronici, jelikož bydlí na Floridě.

"No já nevím. Patra teenagerů sama na Floridě? To se mi moc nelíbí" máma pochybovala, ale po chvilkovém přemlouvání nakonec povolila.

"A můžu jet taky?" zeptal se Dylan.

"Jestli to Allie nebude překážet tak ano. Ale jestli uslyším o jedímén průšvihu, který jsi udělal už budeš mít navždycky domácí vězení, jasné? Allie na tebe bude dávat pozor"

"Navždycky je trochu dlouhá doba, nemyslíš?" to mi povídej.

"Pro tebe je to tak akorát" uzavřela to máma.

Po obědě jsem šla nahoru do pokoje abych si konečně pořádně prohlédla obsah krabičky, ale tentokrát mě vyrušil zvonek a mámin křik, že je tady Liah.

"Ať jde za mnou nahoru!" křikla jsem jí nazpět. Po chvilce už hnědovláska seděla vedle mě na posteli a říkala mi o tom co se jí dneska stalo, ale šlo to jedním uchem tam a druhým ven.

"Liah musím ti něco ukázat" přerušila jsem ji uprostřed věty a ona se na mě tázavě podívala. Sundala jsem si medailonek z krku, otevřela ho a ukázala fotku, která byla uvnitř.

"To jsi ty, že jo?" zeptala se a já jsem jenom přikývla. "A kdo je to vedle tebe?" nechápavě se na mě podívala.

"Já nevím, ale myslím že....možnájsoutomojirodiče" vysypala jsem ze sebe tak rychle, že mi ani nebylo pořádně rozumět.

"Dobře, znovu a tentokrát pomalu prosím" zasmála se.

"Možná jsou to moji rodiče. Tím myslím, pravý rodiče"

"Allie vím že nepatřím mezi nejchytřejší, ale jsem si na 100% jistá, že tvoji rodiče jsou právě dole v obýváku" řekla zamyšleně. Má pravdu v tom, že nepatří mezi nejchytřejší, ale to ani já.

"Justin myslí že jsem adoptovaná" povzdychla jsem si. "Tohle jsem našla na půdě," z pod postele jsem vytáhla krabičku a ukázala její obsah Liah. "Jsou tam fotky lidí z mého řetízku a taky dopis"

"Četla jsi ho?" 

"Ne, ještě nebyl čas...a ani odvaha"

"Měla by jsi si to přečíst" pobídla mě a podala mi dopis s mým jménem. "Nechám tě tady, zatím půjdu za Dylanem" s Dylanem si vždycky rozuměli, i když byl mladší.
   Zhluboka jsem se nadechla a pomalu začala otevírat starou, zažloutlou obálku, která už na půdě musela ležet dlouho. Byli v ní dva papíry, jeden malý, na kterém byla napsána nějaká adresa a telefonní číslo a druhý velký, na kterém byl napsát vzkaz pro mě.

Allie,
Jestli čteš tenhle dopis, znamená to, že já i tvůj otec už tu nejsme. Je nám líto, že jsme tě neviděli vyrůstat a že si nás nejspíš nepamatuješ. Nadevšechno jsme tě oba milovali a nikdy jsme tě nechtěli opustit, ale nešlo to jinak...Budeš v dobrých rukou, u mého bratra a jeho ženy. Pamatuj si, že tě máme rádi!
Allie, musíš pokračovat v našich stopách. Musíš dokončit to, co jsme začali. Svět je v obležení vlkodlaků, krvežíznivých nestvůr, které je třeba pozabíjet. Nejsou to jen postavy z filmů, oni existují a někdo je musí zastavit. Jsou bezcitní a zabijí kohokoliv, dokonce i nás. Proto jsme založili Řád Černé Růže. Je tam plno dalších lidí, kteří bojují pro větší dobro. Musíš je vyhledat a pomoct jim, jen ty to všechno můžeš zastavit! Spoléháme na tebe.
S láskou,
máma a táta

S roztřesenýma rukama jsem dopis položila na stůl a setřela si slzy, které mi stékaly po tvářích. Stoupla jsem si a šla do Dylanova pokoje.

"Liah? Mohla by jsi prosím jít semnou?" viděla v jakém stavu jsem a tak si bezeslova stoupla a šla se mnou. Zavedla jsem ji zase do mého pokoje, kde jsme si obě sedli na postel.

"Oni byli lovci. Moji pravý rodiče" zašeptala jsem. "Chtějí abych dokončila jejich práci a zbavila se všech vlkodlaků, prý jen já to můžu zastavit" slzy mi pořád tekly proudem a já se je už ani nesnažila zastavit. Liah byla ticho a jen mě objala.

"Chápeš to? Kdyby byli naživu, zabili by tebe, Justina a celou smečku...a zabili by i mě" vzlykala jsem do jejího trička a pořád mumlala věci, které jsou napsané v tom dopise

"Nesnáším je a nesnáším i má...Lisu a Joshe. Už jim budu říkat jen jmény, nejsou moji rodiče. Nenávidím je a rozhodně nepůjdu v jejich stopách. Oni byli přesvědčení, že jsme nestvůry které bez slitování zabijí kohokoliv, ale to přece není pravda!" kričela jsem a do pokoje vtrhla máma- teda, Lisa.

"Co se tady děje?" zeptala se.

"Jdi pryč. Nesnáším tě! Kdy jsi mi hodlala říct že nejste moji rodiče?. Oba vás nesnáším!" křikla jsem a co nejrychejí jsem vyletěla pryč z domu.
   Možná jsem reagovala přehnaně, ale jak by jste reagovali vy kdyby jste zjistili že jste adoptovaní, že vaši pravý rodiče zemřeli a že zabíjeli vaše kamarády a zabily by klidně i vás?

Tahle část měla být už minulý týden, jenže se mi celá vymazala a tak jsem ji musela napsat znovu, jenže v tu dobu jsem byla tak naštvaná, že jsem na to neměla náladu-.- Ale už je tady, takže doufám že se vám bude líbit a omlouvám se za chyby:)