Werewolf (cz)

16. I'm not like him

   Seděla jsem na posteli, dívala se do prázdna a nechala slzy volně stékat dolů. Událost, která se včera stala mě naprosto zlomila. Pojem 'zlomená' jsem používala docela často, třeba když se se mnou rozešel můj první kluk, nebo když jsem se stala vlkodlakem, ale až teď jsem konečně pochopila co to slovo opravdu znamená. Nedá se ani popsat jak moc hrozný je to pocit. Něco takového jsem v životě nikdy necítila. Je to jako kdyby kousek ze mě zemřel spolu s mou matkou.

   Ze začátku jsem cítila hlavně hněv. Vztekala jsem se tak, jako snad nikdy v životě a přála jsem si jenom jedno. Pomstít se. Ale nedokázala jsem to, protože nejsem jako on. Nejsem jako Derek Bieber.

* "Allie!" zakřičela. Rozběhla jsem se za ní, ale už bylo pozdě.* Pořád jsem slyšela její zděšený výkřik jakobych se znovu ocitla na tom místě. Nemohla jsem z hlavy vyhnat její mrtvé oči, zalité slzami a rozpárané hrdlo. Pronásledovalo mě to pořád. Každou sekundu která od té doby uběhla, jsem na to myslela. Neměla jsem klid ani ve spánku. Jak dlouho tohle ještě potrvá? Jak dlouho budu zničená?

* Očima jsem střelila k Megan, která bojovala s Liah a potom se podívala zpět na Dereka. Pochopil o co mi jde a tak se za ní rozběl, ale já byla rychlejší. Myslela jsem jen na to, jak jí rozpářu hrdlo a na to, jak moc velkou bolest bude Derek cítit. Vyskočila jsem a tlapami ji srazila k zemi, potom jsem se napřáhla a...stuhla jsem. Prostě jsem stuhla a nehýbala jsem se. Všichni okolo na mě jenom civěli, dokonce i Derek. Co to sakra dělám? Nejsem jako on, nejsem vrah. *  Ano správně, nezabila jsem ji. Prostě jsem to nedokázala. Jednoduše jsem ji pustila a vypadla daleko od toho místa.

    Dveře od mého pokoje se otevřely a dovnitř nakoukl táta. Teda vlastně můj strýc Josh o kterém jsem si celý svůj život myslela, že je to můj biologický otec. Rudé oči od pláče a kruhy pod očima mu kazily jeho obvyklý výraz veselého a šťastného muže. Táta ví o vlkodlacích, lovcích a všech těch věcí kolem takže jsem mu prostě řekla pravdu. Teda většinu. Řekla jsem mu, že kamarádův bratr zabil mámu protože je idiotský blázen, ale o tom, co opravdu jsem, jsem mu neřekla ani slovo. Jak mám vědět že si o vlkodlacích nemyslí to stejné co moji biologičtí rodiče a nechtěl by mě zabít?

"Allie, myslím že si musíme promluvit" řekl slabě a posadil se vedle mě na postel.

"O čem chceš mluvit?" zeptala jsem se a dál se dívala do prázdna před sebou.

"O všem. O tvých opravdových rodičích, o tom proč jsme ti o nich s mámou neřekly, o vlokodlacích a lovcích.." když mluvil o vlkodlacích, střelila jsem po něm vyděšeným pohledem. Jestli na ně bude mít stejný názor, neunesu to. Neunesu to, že by mě měl nenávidět.

"Jestli nechceš, nemusíš mi nic říkat, ale rád bych ti vysvětlil všechno z mé strany" podíval se na mě a když jsem přikývla, začal vyprávět. "Víš já jsem byl vždycky ten typ, který věří na nadpřirozené věci a na dobro a zlo, vlastně jsem byl stejný jako Dylan, když jsem byl v jeho věku. Amanda, tvoje biologická matka a moje sestra, za mnou jednou přišla a začala mi vykládat o nadpřirozených bytostech, které se potulují všude kolem nás a o jejích nových přátelích kteří si myslí, že jsou to strašlivé stvůry. V tu dobu jsem jí všechno věřil, přece jenom jsem byl naivní kluk který neměl vlastní názor. S úžasem jsem naslouchal a ona vyprávěla dál. Říkala že se stala členkou Řádu černé růže, která bojuje proti lidem jako jsou tvoji kamarádi." ohromeně jsem se na něj podívala, protože jsem nečekala že ví, že jsou vlkodlaci. "Časem je začala nesnášet víc a víc a mluvila jen o tom jak jsou špatní a já jí chvíli věřil, ale když mi bylo asi 17, začal jsem si uvědomovat že to není pravda. Nadpřirozené bytosti nejsou vždy jen špatní. Jsou rozdělení na dobré a zlé, stejně jako lidi." když dořekl tuhle větu, začala jsem mít naději že možná všechno není tak ztracené. "Amanda chtěla abych se přidal k Řádu černé růže, ale jak bych mohl? Neměl jsem na ně stejný názor jako ona a ostatní členové. Takže jsem pořád odmítal a ona se na mě naštvala a asi měsíc se mnou vůbec nepromluvila. Vždycky byla hrozně tvrdohlavá. " nad tímhle se usmál, asi se mu vybavili vzpomínky na ni. " Po pár letech poznala tvého tátu a za pár dalších let čekali tebe. Byli tak moc šťastní, ale dostali strach. Měli strach o tebe, protože po nich šel jeden vlkodlak, myslím že se jmenoval Jonathan." nemohla jsem si pomoct, byla jsem si jistá, že tohle jméno znám, ale nemohla jsem si vzpomenou odkud. "Poprosila mě, abych se o tebe postaral kdyby se jim něco stalo." táta se rozbrečel. Byl to hrozný pohled, vidět brečet někoho, koho milujete. "O dva roky později je našel a zabil. Ty jsi jediná která přežila a upřímně vůbec netuším proč tě ten chlápek nechal žít ale jsem za to moc rád, nevím co bych bez tebe dělal. V tu dobu jsem ale nevěděl, co dělat s tebou. Neměl jsem s dětmi žádné zkušenosti, hlídal jsem tě vždycky maximálně pár hodin, ale potom jsem poznal Lisu a ona mi se vším pomohla. Vychovávali jsme tě jako vlastní a myslím že se nám to docela povedlo. " přes slzy se na mě usmál a já jsem mu úsměv oplatila. Ale potom mi úsměv zmizel.

"Tati já jsem jedna z nich. Jsem vlkodlak" táta mě objal.

"Já vím zlato. Vím to už od začátku a chci abys věděla, že já i máma jsme proti tomu, co prosazují lovci."

"Mám tě ráda" řekla jsem mu a stiskla ho pevněji.

"Já tebe taky"

"Tati? Co když po mě lovci půjdou?" odtáhla jsem se.

"To si nemyslím, doteď si myslí že jsi mrtvá" 

"Volala jsem jim" v tátových očích jsem zahlédla strach. A právě v tuhle chvíli se domem ozval zvonek ode dveří.

*Z POHLEDU JUSTINA*

Mám jí zavolat nebo ne? Radši ne, určitě teď potřebuje být sama. Ale co když mě potřebuje? Co si to namlouvám? Kdyby někoho potřebovala, určitě by zavolala spoustě lidem než by si vzpoměla na mě.
   Z přemýšlení mě vyrušilo klepání na dveře. Neochotně jsem se zvedl z gauče a šel otevřít. Člověk, kterého jsem tam uviděl, mě nemile překvapil. Connor.

"Co tady chceš?" zeptal jsem se ho nejjedovatěji jak jsem dokázal. Nesnáším tohohle kluka. 

"Vím že mě nemáš rád, ale vyslechni mě prosím." prosil zoufale, ale já jsem si jenom ironicky odfrkl.

"Že tě nemám rád? To je slabé slovo. Víš vůbec co jsi způsobil Allie? Zradil jsi ji, takže jestli se ještě někdy opovážíš mluvit na ni, na mě nebo na někoho z mojí smečky, utrhnu ti koule. Teď vypadni." slyšel jsem jak polkl a musel jsem se v duchu zasmát.

"Vím že jsem udělal špatnou věc, ale už jsem to pochopil." snažil se dál a tím mě začal vytáčet ještě víc.

"Neslyšel jsi co jsem řekl?" zavrčel jsem.

"Odešel jsem od Dereka" vyhrkl tak rychle, že jsem mu sotva rozumněl. Ale zarazil jsem se. Odešel?

"Nemůžeš jen tak odejít od svého alfy. Na to máme pravidla" namítl jsem.

"Můžu. Derek mě nechal jít." panebože ten kluk je tak naivní. Zachechtal jsem se.

"Nechal tě pro tentokrát jít. Až tě příště potká, nebude váhat tě zabít." řekl jsem mu lhostejně i když téma 'Derek' pro mě bylo citlivé. Vystrašil jsem ho.

"Allie mě nechala. Čekal jsem to, ale i tak to bolí." řekl najednou jako kdyby jsme se před dvěma sekundama nebavili o tom, že ho můj bratr asi brzo zabije.
   Podával mi mobil a tak jsem si ho od něj vzal. Byla tam esemeska od Allie.

                                     Doufam ze chapes ze dnesek byl rozchod ty blbecku.

Poslala mu to ten den co jsme byli u Dereka. Nedokázal jsem zabránit potěšení při čtení té zprávy. Byl jsem šťastný že se rozešli. I když jsem se tomu snažil zabránit, něco k Allie cítím. 

"Tak Connore, teď už si můžeme promluvit, ale nečekej že tě budu mít rád." zářivě jsem se usmál a pustil ho dovnitř.