Werewolf (cz)

17. New member

*Z POHLEDU JUSTINA*

"Takže...jak všichni víte, tohle je Connor" řekl jsem všem členům smečky kromě Allie, protože ta ještě nedorazila a ukázal na hnědovlasého kluka vedle mě. Všichni si ho měřili nenávistným pohledem a musím přiznat, že jsem si to užíval.

"To my víme, ale proč tady je?" zeptala se zamračeně Liah a složila si ruce na hrudi. 

"To moc rád vysvětlím..." už už jsem chtěl začít ale v tom se rozrazily vchodové dveře od mého domu a dovnitř vběhla Allie.

"Pardón že jdu pozdě, musela jsem Dylana odvést.." zarazila se v půlce věty když uviděla jejího bývalého kluka a potom se nenávistně zamračila. "Co tady chce?" zasyčela přes zaťaté zuby a  Connor zaryl pohled do země.

"Posaď se, všechno vysvětlím" ukázal jsem na jediné volné místo vedle Chrise a Allie naštvaně hodila tašku na zem a sedla si.

"Connor odešel od Dereka." všichni se zatvářili překvapeně. Nedivím se jim, málo kdo odejde od svého alfy protože potom se z nich stane omega, terč všech nepřátelů. Když jste ve smečce, jste prakticky v bezpečí ale bez smečky proti nim nemáte šanci. Connor o tom asi věděl, protože se chtěl přidat k nám.

"A co jako?" ozvala se s nezájmem Mary.

"Chce se přidat k nám. Connore, spusť." pobídl jsem ho aby jim řekl všechno to, co mě. Omluvil se a všechno jim vyklopil.

"Jak můžeme vědět že nelže? Pomáhal přece Derekovi, nebo ne?" zeptala se nedůvěřivě Allie.

*Z POHLEDU ALLIE*

Nakonec se rozhodlo že ho vezmeme, ale já jsem s tím nesouhlasila. Přece jenom pomáhal vrahovi mé matky. Cítila jsem k němu čistý odpor. Ale Justin je alfa a jeho slovo vždy platí.

"Ale já jsem nevěděl co je zač!" namítl zoufale Connor a mě to rozzuřilo ještě víc.

"Že jsi nevěděl co je zač?" ironicky jsem se zasmála. "Říkala jsem ti to nejmíň 10x ale ty jsi to nechtěl slyšet! Tak se prosím tě nevymlouvej" vyjela jsem na něho a on znovu zabodl zahambený pohled do země.
   Nebylo mi ho líto, protože přesně to jsem chtěla. Chtěla jsem aby se všichni co v tom měli prsty styděli a hlavně aby trpěly.

"Allie to stačí!" vložil se do toho Justin a upřel na mě tvrdý pohled. Co to s ním je? Měl by ho taky nesnášet!

"Už mlčím" zamumlala jsem podrážděně.

"Takže Connor teď patří k nám. Klidně ho nesnášejte, ale dávejte to co nejmíň najevo" usmál se posměšně Justin a já už jsem nemohla dál vydržet v téhle místnosti. Prudce jsem vstala ze židle a beze slova jsem odešla na dvůr. Slyšela jsem za sebou volání mého jména a nasledně něčí kroky, ale ignorovala jsem to a šla dál.
   Sedla jsem si na houpací lavičku (víte co mysím ne? :D) a zadívala se do dálky. Cítila jsem že se mi slzy zase tlačí do očí, ale já už jsem nechtěla dál brečet a hlavně ne před ním. 
   Když si přisedl Justin, ani jsem se na něj nepodívala.

"Vím že ho nemáš ráda, ale..."

"Nemám ráda?" zase jsem se ironicky zasmála. "Já ho přímo nenávidím Justine! Nevydržím s ním být v jedné místnosti a cítím k němu jen odpor, nic víc."

"Dobře, tak vím že ho nesnášíš, ale může nám pomoct. Myslel jsem že je pro mého bratra ještě nějaká naděje, ale teď vidím že není a Connor o něm ví víc než my všichni dohromady. Pomůže nám ho zničit." moc dobře jsem věděla že je pro něho těžké o tom mluvit a taky jsem věděla že budu muset ustoupit protože má pravdu. Povzdychla jsem si a koukla se na něj.

"Máš pravdu. Ale neslibuju ti že na něj budu hodná!"

"S tím počítám, ani já nemám v plánu být na něj hodný." ušklíbl se a zvedl se aby mohl odejít.

"A ještě něco. Dereka sice nenávidím ze všech lidí nejvíc, ale vždycky je nějaká naděje. Pořádně si promysli co vlastně chceš udělat." to co jsem právě řekla bylo hodně v rozporu s tím co si doopravdy myslím, ale to že chci aby všichni z nich trpěli, neznamená že je chci zabít. 

"Tomu jsem dřív taky věřil, ale v něm už není nic dorého." smutně se na mě podíval a odešel.

Seděla jsem tam asi deset minut, než jsem se odhodlala jít konečně domů. Ani jsem se nenamáhala jít dovnitř a říct jim že odcházím, prostě jsem odešla.

***

Dylana jsem našla jak spí na gauči obklopený rodinnými fotkami a na tvářích má už zaschlé slzy. Udělala bych cokoli aby se přestal trápit. Ze všech lidí by si právě Dylan zasloužil to nejlepší. Ale kvůli mě to nemá. A můj otec to stejné. Vlastně jsem jim zničila životy.
   Zakroutila jsem hlavou a odebrala jsem se do svého pokoje, kde jsem si lehla na postel a pustila si hudbu. Usla jsem.

"Allie" slyšela jsem hlas mého bráchy a tak jsem pomalu otevřela oči. "Přišli nějací lidi, prý je znáš." nechápavě jsem se na něj podívala a vstala jsem z postele a šla tedy dolů. U nás na sedačce seděla žena a muž, vůbec netuším kdo to je.

"Ehm..Dobrý den" slušně jsem pozdravila.

"Allie." řekla ta žena a se slzami v očích se usmála, vstala a objala mě. Ten muž vypadal docela děsivě, ale naštěstí to mírnil jeho úsměv, který se mu rozlil po tváři.

"Je nám moc líto co se stalo Lise."

"Jak o tom víte?" zeptala jsem se podezíravě, ale zase jsem měla co dělat abych se nerozbrečela.

"Máme všude svoje zdroje." promluvil poprvé ten muž. 

"Promiňte, já ani neznám vaše jména.."

"Já jsem Duke a tohle je má žena Suze" usmál se. "Víš, tvoji pravý rodiče byli naši nejlepší přátelé, než je ten..." viděla jsem jak zatl pěsti.

"Zlato klid" začala ho hned uklidňovat Suze a on trošku povolil.

"Allie, vlkodlaci zabili tvé rodiče a teď i nevlastní matku. Tohle je válka."

Omlouvám se že to trvalo tak dlouho, ale konečně jsem se odhodlala tu část napsat, tak tady je :3