Werewolf (cz)

14. Call

Ve své vlčí podobě jsem běžela napříč lesem. Chtěla jsem utéct. Utéct od toho všeho co se v poslední době připletlo do mého života.
   Zastavila jsem se až u dalekého útesu, kam čas od času chodím přemýšlet a přeměnila jsem se zpátky v člověka. Rozhlédla jsem se okolo sebe, zhluboka se nadechla a potom si sedla na kraj již zmiňovaného útesu. Zavřela jsem oči a nechala se ovívat jemným větrem.

"Allie?" cukla jsem sebou když jsem za zády uslyšela známý hlas. Justinův hlas. 

"Jak jsi věděl že jsem tady?" zeptala jsem se ho tiše, ale tak, aby mě slyšel.

"Sledoval jsem tě" mírně se začervenal a potom pokračoval. "Liah mi volala, vím co se stalo a je mi to vážně líto" sedl si vedle mě a pohladil mě po zádech. 

"Kdyby jsme se setkali s nějakým lovcem, nemilosrdně by nás zabil, že?" ignorovala jsem co mi právě řekl a misto toho jsem mu položila otázku, kterou podle jeho výrazu moc nechápal, ale nakonec přikývl.

"To jim ale nesmíme dovolit, zničíme je dřív, než oni nás" prohlásila jsem sebevědomě.

"To je sice hezká představa, ale najít lovce je hrozně těžké. Nikdo neví kde jsou" namítl.

"Já to můžu zjistit. Moje pravá matka mi na ně nechala kontakt, chtěla abych pokračovala v tom, co oni začali" řekla jsem a Justin se usmál a objal mě.

"To fakt? Allie, tohle by mohlo všechno změnit! Konečně by jsme mohli žít s vědomím, že se nás na každém kroku nepokusí někdo zabít" říkal to tak nadšně, ale já se s ním radovat nemohla, nešlo to.

"Jo, bude to super" řekla jsem nepřítomně a zahleděla se do dálky.

"Ale nebude to tak lehké" pověděl mi zachmuřeně a já jsem přikývla. Moc dobře jsem věděla, že to nebude lehké. 

"Měli by jsme už jít, chci se spojit s těmi lovci" oznámila jsem Justinovi rozhodně a on se na mě podíval pohledem, který jsem nedokázala identifikovat.

"Jsi si tím jistá? Nemusíš to dělat. Přece jenom, jsou to přátelé tvých rodi..."

"V žádném případě jim něříkej moji rodiče! Nejsou to moji rodiče, jsou to jen neznámí lidé, kvůli kterým jsem naživu" skočila jsem mu do řeči.

"Dobře, ale vážně to chceš udělat? Pochopím jestli ne" to bych od něj nečekala. Justin je sice hodný kluk, ale taky je to můj alfa -jo, rozhodla jsem se, že se s tím už konečně smířím- a alfa by měl dávat rozkazy a ne se ptát na naše pocity... Ale tohle mám na Justinovi ráda, nepovyšuje se nad ostatní i když by klidně mohl, jelikož je to náš vůdce. Vůdce, ke kterému všichni vzhlížíme.

"Ano, chci" usmála jsem se, proměnila jsem se ve vlka a počkala než Justin udělá přesně to samé. Za vtěřinku přede mnou stál krásný, černý vlk.

Dáme si závody? Zeptala jsem se skrze myšlenky tak, jako vždycky.

Jasně, ale nebreč až prohraješ. Zasmál se Justin a já jsem si odfrkla.

Někdo tady prohraje, ale věř mi, že já to nebudu. Pomyslela jsem si a rozběhla jsem se nejrychleji jak to jen šlo.

Hej! Vyběhla jsi dřív! Uslyšela jsem ve své hlavě a zasmála jsem se. Kam vlastně běžíme?

Ke mě domů, mám tam ten kontakt. Dále jsem Justinovi už nevěnovala pozornost. Soustředila jsem se jen na to, abych byla první. Za tři minutky jsme oba vyběhli z lesa, přeskočili plot k nám na zahradu a nepozorovaně se přeměnili do lidské podoby a já jsem hned začala skákat radostí, protože jsem vyhrála.

"Příště vyhraju já" zvolal uraženě Justin.

"Prosím tě, tomu sám nevěříš" zasmála jsem se. "Tak pojď ty pomalu běžící člověče, vrhneme se na ty hnusné šváby, kteří se nás snaží surově zabít" Justin se začal smát a já s ním. Nevím jak to dělá, ale vždycky když je někde poblíž, hned mám lepší náladu.
   Otevřela jsem zahradní dveře, které vedli do domu a šla jsem rovnou do mého pokoje s Justinem po boku. 

"Allie? Jsi to ty?" uslyšela jsem matčim uplakaný hlas a následně se objevila ve dveřích do obývacího pokoje. Obličej měla celý od slz a mě píchlo u srdce. Je hrozné takhle vidět ženu, která vás vychovávala celý život. Na chvilku mě jí přišlo líto, ale potom jsem si vzpoměla na zlost, kterou vůči ní pociťuju.

"Nech mě na pokoji, já už jsem ti svoje řekla"

"Prosím vyslechni mě" řekla zoufale.

"Nechci nic slyšet. Justine, pojď" chytla jsem ho za ruku a táhla ho do svého pokoje, kde jsem vytáhla krabičku a z ní papírek s adresou a číslem.

"Vím že už jsem se tě ptal, ale jsi si tím vážně jistá?" přikývla jsem a už jsem brala mobil z nočního stolku a vytáčela číslo napsané na papírku.

"Haló" ozval se hrubý hlas.

"Ehm.. Dobrý den. Jmenuji se Allie Sageová....a jsem dcera Amandy a Lukase" to jsou jména mých rodičů, bylo to napsané v dopise. V telefonu bylo chvíli ticho, ale potom se znovu ozval neznámý muž.

"Allie? Mysleli jsme že jsi zemřela..." šeptl a mě to zaskočilo. Proč si mysleli že jsem zemřela?

"Amanda mi napsala dopis a bylo v něm i tohle číslo, mohla bych se s vámi někdy setkat? Chtěla bych vědět víc" 

"Samozřejmě, budeme jen rádi. Kde teď jsi? Přijedeme za tebou" řekl pohotově.

"Bydlím u svého strýce a tety"

"U Lisy a Joshe? Zítra nás čekej" řekl a zavěsil. Divný.

"Tak co?" zeptal se nedočkavě Justin.

"Zítra prý někdo přijede, ale Justine, já nechci aby jsme se na ně hned vrhli, chci si je vyslechnout"

"Ale to nejde, ihned poznají že jsi vlkodlak" namítl. "I když by se s tím dalo něco dělat. Nech to na mě" zazubil se, rozloučil se se mnou a odešel.
   Lehla jsem si na postel a jen tak odpočívala, ale najednou jsem ze zdola slyšela hlasitou ránu a následný křik mé matky.

Tak jako vždycky se omlouvám za chyby:D Děkuju za VOTE a komentáře:)