17:00, 1.dubna, neděle
Dnešek je pro mě významným dnem, a ještě aby ne. Konečně se stěhuju od rodičů. Taky už bylo na čase, už je mi 21 a jako jedna z mála spolužáků na výšce jsem ještě do dnešního dne nebydlela sama. Teď se ale všechno změní k lepšímu...snad.
Stěhuju se do centra New Yorku, s rodiči jsme bydleli spíš na okraji. Pravda, bylo tam klidněji, ale tady to budu mít blíž jak do školy tak i do práce...tedy pokud mě někam vezmou.
,,Táák jsme tady." Oznámil mi taťka, když jsme dojeli před menší bytovou budovu vedle parku. Koukala jsem z okna v autě ze zadního sedadla, na všechny ty lidi co pořád někam pospíchají. Uvažovala jsem jen nad tím, že takto žít nechci, ale asi mě to taky čeká.
,,Země volá Sophii haló." Zasmála se mamka. ,,No jo vždyť už jdu." Vystoupila jsem z auta a společně s rodiči a sestrou jsme se vydali s plnými taškami k vstupním dveřím. Odemkla jsem, znovu uchopila svá zavazadla a vydala se naproti výtahu. Ještě, že tady je, bude se ještě hodit než se pořádně nastěhuju.
,,Vítejte u mě doma." Oznámila jsem rodině s pobavením v hlase. ,,Ty tašky mi položte tady na bok, já už si je uklidím."
,,Máš tu pěkný výhled." Poznamenal taťka stojící u velkých francouzských oken. Má pravdu, odsud ze 3. patra to sice není nějaká ptačí perspektiva, ale jde odsud vidět jak na klidný park tak i na ruch velkoměsta.
20:00
,,No tak z nejhoršího jsme snad venku." Sdělila jsem rodině po nastěhování postele a namontování nových vestavěných skříní. No že to ale byla fuška. ,,Tak vám moc děkuju." Děkovala jsem rodičům na odchodu. ,,A kdyby si něco potřebovala, tak zavolej. Do lednice jsem ti dala těstoviny a pozítří se stavíme jo." Starala se ještě maminka. ,,Rozkaz mami." Usmála jsem se na ni.
Se všemi třemi jsem se rozloučila, ještě jednou jsem jim poděkovala a šla se chystat ke spánku. Dnešek byl náročný a i přes to se pořád musím do koupelny dostávat přes plné tašky.
Ještě pro zvědavé. Takto vypadá můj nový byt.
Je přesně takový jako jsem si ho vysnila. A ten výhled! To je paráda.
ČTEŠ
Ten moment, kdy jsme se poznali /Tom Holland/
FanfictionDlaní jsem chytila Tomovu tvář a otřela mu slzy. ,,Promiň. Brečím tu jako slaboch.'' Omlouval se. ,,Nemáš se za co omlouvat. Lidé nepláčou protože jsou slabí, ale proto že byli dlouho silní. A navíc je to sexy.'' Usmála jsem se na něj. Varování: 15+...