Ten moment, kdy jsme se poznali /Tom Holland/

𝓒𝓱𝓪𝓹𝓽𝓮𝓻 4

4.dubna, středa

Najednou jsem se probudila. Chvíli jsem se rozhlížela, ale vůbec jsem to tu nepoznávala. Vzbudila jsem se ve větší, světlé ložnici v krásné, dřevěné dvoulůžkové posteli. Jediné co jsem v tu chvíli věděla na 100%, bylo to, že je mi blbě jak už mi dlouho nebylo. Na sobě jsem měla pořád plavky a na nich čistě bílé o dvě čísla větší tričko. ,,Haló, je tu někdo?!" Zavolala jsem. V tu ránu mi začala třeštit hlava. Dobře, tak už žádný hluk. ,,Ahoj, ty už jsi vzhůru, dobré dopoledne." Mluvil ke mě krásný hnědovlasý muž. V ruce držel sklenici vody a prášky na bolení hlavy. Záchrana. 

Po vrácení se do reality a osprchování se, jelikož už jsem toho byla díky lékům schopná, jsem si uvědomila, že mám mít po 10 hodině ten pohovor. ,,Ty vole já jsem kráva." Mluvila jsem si sama pro sebe. 9:40. Ještě že tak, štěstí. No tak to musím stihnout. Rychle jsem se upravila a vyfénovala si vlasy. Samozřejmě jsem spěchala, takže vzadu mám ty vlasy pořád mokré. Z koupelny jsem vyběhla jako střela, seběhla jsem po schodech a hledala Joshe. Páni, ten dům je krásný... Nicméně na to nemám čas. ,,Joshi, kde mám věci? Potřebuju do práce?" Vychrlila jsem na něj. ,,Dobřee. Věci jsou v autě. Můžu tě hodit domů jestli chceš?" 

,,Díky, to by bylo fajn. Jak daleko je to odsud ke mě vlastně?" Uvědomila jsem si, že pořád vlastně nevím kde jsem. ,,Asi tak 10 minut, když pojedu rychle." Snad se stihnu doma ještě převléct. Na pohovoru bych v plavkách a tričku asi neuspěla. Ta kavárna je na štěstí fakt kousek. 

V autě po cestě domů jsem se ještě dozvěděla rychlý souhrn věcí co jsem včera v opilosti vyváděla po tom co mě vytáhli z bazénu. Po mém skoro utopení se. Jako na příklad: Tanec na stole s kelímky plnými alkoholu, neskutečná radost ze života v podobě zpívání si všech písniček a opětovném tančení a po několika dalších skleničkách mě nějak napadlo, že by mě všichni chtěli zabít a že se tedy musím dobře schovat. Nakonec mě Josh našel jak spím ve vířivce v hlavní budově. To byl ten moment kdy si řekl, že je na čase ukončit večírek a vzal mě k sobě domů. A to jsem zapomněla dodat, že už byly 2 hodiny ráno. Takže mi přejte štěstí, ať ten pohovor zvládnu.

Přijeli jsme před bytovku a já si oddechla, víc už vědět nepotřebuju, už tak jsem se za sebe styděla. Na to jak na jednu stranu málo kdy piju, tak na tu druhou když už piju tak pořádně. A že to stojí za to, když vyvádím takové kraviny.

Rozloučila jsem se se svým zachráncem, poděkovala mu a běžela rychle domů. Okamžitě jsem se vydala do ložnice a navlékla na sebe něco vhodnějšího na pohovor. Rychle jsem si ještě dala řasenku a s flaškou vody, jablkem a kabelkou v ruce jsem byt opět opustila. 10min. No výborně, tak to snad cestou stihnu sníst i to jablko.

Přesně na čas.  Ještě jednou jsem se pro jistotu přestříkala voňavkou a otevřela dveře vstříc rozhodujícímu výslechu.

Pohovor se mnou vedla tentokrát mnohem milejší paní, i když z ní šel pořád trošku respekt.

,,...Bydlím tady v ve vedlejší ulici. Venue street. Můžu zde být vždy v čas a přijít i když by šlo o něco naléhavého." Sdělila jsem jí za mě výhodnou informaci. Paní se na mě usmála a odpověděla mi. ,,Víte co, já se vám ještě ozvu na e-mail, ale za mě to vypadá dobře." No tak to se teda divím. Můj postopilecký rozhovor asi zaujal. Pousmála jsem se nad svými myšlenkami.

Poté co jsme se rozloučily a já opustila kancelář, napadlo mě ještě koupit si kafe, když už jsem tady. Špatný nápad. Teda on by nebyl špatný, kdybych se na cestě k vchodovým dveřím koukala na cestu a nekontrolovala zrovna čas na mobilu. Šťastná, že mám kávu a čtoucí čas na obrazovce telefonu jsem do někoho vrazila a oba nás polila kávou. No tak to je ovšem skvělé. Lepší ten den už být nemůže. ,,Promiňte, moc se omlouvám. Já nechtěla." Pohlédla jsem do hnědých očí ,,poškozeného". Fešný tedy byl a že dost, ale nad tím teď nebyl čas uvažovat. ,,Zaplatím vám čištění." Nabídla jsem se. Hnědovlasý kluk však jen s povzdechem odvětil: ,,To je dobrý." A opustil místo činu. Tak to byl teda trapas. Zhluboka jsem se nadechla a opustila kavárnu. Tohle rozhodně osudové setkání nebylo. 

Hned po příchodu domů jsem se trochu najedla, odlíčila, převlékla do pyžama a šla na kuťe. Je sice jen kus po 12 hodině polední, ale je mi pořád lehce zle a jsem unavená jako nikdy.