Ten moment, kdy jsme se poznali /Tom Holland/

𝓒𝓱𝓪𝓹𝓽𝓮𝓻 15

28.července, 13:24

,,Neplač... No tak'' Konejšil mě Harry. V slzách jsem se tiskla k Tomovi a snažila se uvěřit v to, že všechno co se stalo je jen špatný sen a že se za chvíli probudím. Nic takového se však nestalo.
Pravděpodobně vám teď hlavou běží otázky typu: Cože? Co se stalo? To nedává smysl. Pojďme se vrátit kousek do minulosti.

28.července, 10:15

,,Už jsem na cestě ❤️.''
Přišla mi textovka od Toma. Čekala jsem na něj, má mě vyzvednout doma a poté jedeme na oběd a pak na úřad, zařídit ještě pár věcí ohledně Austrálie. Tom poletí se mnou! Po tom co jsem ho se vším obeznámila, mi řekl, že bez něj rozhodně nikam neletím a že do Austrálie se stejně chtěl vždycky podívat. Ve škole mu to navíc uznají jako praxe pod podmínkou, že o Austrálii natočí dokument. Studuje totiž kinematografii.

10:30

Byli jsme domluvení na půl 11. Což už je a Tom pořád nikde. Zkusila jsem mu teda zavolat, ale nebral ani telefon. Hmm asi se někde zdržel. Pomyslela jsem si a nechala to být. Šla jsem si vypít zbytek svého oblíbeného malinového čaje.
Uběhlo 20 minut a už mi to začalo být podezřele divné. Najednou mi začal zvonit telefon. Rychle jsem se pro něj natáhla. Myslela jsem, že volá Tom, ale z displeje zářilo jméno Harry. ,,Sakra.'' Měla jsem špatný pocit, že se něco stalo.

,,Sophi, díky bohu, jsi doma?''
,,Jsem, co se stalo?'' Zeptala jsem se nervózně.
,,Asi ti to radši řeknu osobně. Pojď ven.'' A s touto větou ukončil hovor.

Dala jsem si mobil do kapsy, obula si boty a zamkla vchodovky.
Rychle jsem seběhla po schodech dolů. Před vchodem stál Harry s úplně červenýma očima. ,,Pane bože, co se stalo.'' Přiběhl ke mě a objal mě. Oči se mu smutkem leskly.

,,Tom si vzal svoje auto a vydal se na cestu za tebou... Je to sice kousek, a je to tu sice klidná čtvrť, ale i tak se tu najdou hovada co neumí jezdit.''
Jen jsem mlčky poslouchala a pomalu ani nedýchala.
,,Nějakej debil to do něj napálil v plné rychlosti na křižovatce, takovým způsobem, že ho to hodilo vedle silnice. Dostat ho z auta byl i pro záchranáře těžký úkol. Měl špatně zaklíněnou nohu pod sedadlem.''
Zděšením jsem ani nedutala.

,,Pojď, zavezu tě k němu.'' Povzdechl si.

Přišlo mi, že je to snad zlý sen. Dojeli jsme do místní nemocnice. Při procházení po bílé vymalované chodbě se mi ježily chlupy snad po celém těle. Došli jsme k pokoji před kterým stali Tomovi rodiče, prarodiče a bratři. Jakmile mě Tomova maminka viděla přiběhla ke mě a objala mě. Se slzama v očích mi děkovala, že jsem tady. To už jsem měla slzy v očích taky. Po přivítání i s ostatními členy rodiny jsem se konečně dostala ke dveřím onoho pokoje a mohla vstoupit dovnitř.

Tom ležel v bezvědomí na nemocniční posteli. Úplně pomalu, jako bych ho nechtěla vzbudit a jako by mi nohy ztrnuly, jsem se doplížila k němu.
Do své dlaně jsem vzala tu jeho. Byla chladná jako led. Opatrně jsem se nad něj nahla a objala ho s pocitem, že ho snad zahřeju.

,,Neplač... No tak'' Konejšil mě a hladil po zádech Harry. V slzách jsem se tiskla k Tomovi a snažila se uvěřit v to, že všechno co se stalo je jen špatný sen a že se za chvíli probudím. Nic takového se však nestalo.

18:40

,,Sophi... Sophi.''
Trhnutím jsem se probudila.
,,Co tu ještě děláš?'' Zeptal se Sam, stojící naproti nemocničního gaučíku na kterém jsem si ještě před chvílí dávala šlofíka.
,,Říkala jsem, že nepůjdu, dokud se neprobudí.'' Odpověděla jsem.
,,Soph, to může být i za několik dní.''
,,Pak tady tedy zůstanu několik dní.'' Hovořila jsem plná rozhodnutí.
,,Musíš se alespoň najíst... Na.'' Podal mi nějaké sendviče z batůžku.
,,Co ty tady vlastně děláš?'' zeptala jsem se Sama na oplátku, protože celá rodina odjela kolem druhé hodiny odpoledne po vyřešení všech potřebných dokumentací.
Po tom co jsem je přesvědčila, že za chvíli taky pojedu jsem v Tomově pokoji osaměla.
Ani po pár hodinách se mi nechtělo nikam jít, no a pak jsem usla.
,,Mám hlídku, s rodičema jsme se rozhodli, že bude lepší, když tu někdo bude. Takže se budeme po několika hodinách střídat.''
,,Super, alespoň budu mít společnost.''
,,Ty by jsi se měla jít vyspat.''
,,Blázníš, teď jsem spala.'' Ukončila jsem rozhovor a pokusila se o úsměv.

29. Července
5:20(ráno)

Sedící na gaučíku a čtoucí si knihu jsem uslyšela šramot. Rychle jsem zvedla hlavu.
,,Tome.'' Křikla jsem tiše a radostně.
Hned jsem knihu zaklapla a vstala. ,,Ahoj, jak se cítíš?'' Snažila jsem se nebrečet, ať ho nevyděsím.
,,Co se děje?'' Zeptal se skoro šeptem.
,,Víš... Vzpomínáš, že si ke mě jel. Abychom si zašli na oběd a vyřešili Austrálii...'' Tom zavrtěl hlavou na nesouhlas a pořád si mě podezřívavě prohlížel. Lehce mě to zarazilo, ale snažila jsem se mu dál vysvětlit co se stalo.
,,Počkejte...'' Špitnul a zastavil mě tak v mém zmateném popisu situace. ,,Kdo jste?''
Zalapala jsem po dechu, do pokoje se otevřely dveře.
,,Tak jsem tady.'' Vynořila se z póza nich Tomova maminka. Hned jak uviděla Toma rozzářily se jí oči. Po tom co tu měl hlídku Sam, přijel Harry a pak Dominic, který odjel tak 20 minut zpátky a nyní dojela Nikki.
Z očí mi vyhrkly slzy. Pohled jsem upřela na Nikki objímající Toma. Ji si pamatuje, ale mě ne.
,,Co se děje?'' Přišla ke mě po uvítání se s Tomem. ,,Neví kdo jsem.'' Zašeptala jsem.
V tu samou chvíli vešel do pokoje doktor.

Dozvěděly jsme se, že Tom má poloviční amnézii. Tedy, že zapomněl docela dost věcí ze svého života... Včetně toho kdo jsem.