Ten moment, kdy jsme se poznali /Tom Holland/

𝓒𝓱𝓪𝓹𝓽𝓮𝓻 16

3.srpna

Poslední dny se nesou v duchu rozrušení a smutku. Pořád mám tendence ptát se sama sebe na otázky typu jak je možné, že zapomněl kdo jsem, i přes to, že odpovědi jsou mi jasné.
Doktor naštěstí říkal, že to není na furt a že paměť se vrátí.

Do toho všeho se musím furt balit a řešit všechno okolo stáže.

Thomas

,,Děkuju Same.'' Mluvil jsem k bratrovi, který mi pomohl do schodů do mého pokoje. Po skoro týdnu v nemocnici jsem konečně doma. Podle doktorů, není potřeba abych tam déle byl, vzpomínky se mi stejně nejrychleji vrátí s návratem domů. Domácí prostředí a rodina mi můžou vzpomínky vyvolávat a připomínat.

,,Lehni si.'' Ukázal na mou postel.
Pomalinku jsem se posadil a s jeho pomocí si lehl. Mám ošklivě poraněnou nohu a přetrhaných pár vazů.

,,Au.'' sikl jsem. ,,Promiň.'' Omlouval se Sam, který mi čistil jizvu a menší ranky na noze.
,,Brácho, asi už tě nikdy nepustím na silnici.'' Zasmál se.
,,Vždyť víš, že to nebyla moje chyba.''
,,Nebyla.'' Potvrdil.

Snažil jsem se bolest tlumit konverzací a pak jsem si vzpomněl na tu holku z nemocnice. Rozhlédl jsem se po pokoji a na psacím stole uviděl zarámovanou fotku. Stojíme tam spolu, před Muzeem a držíme se za ruce. Vypadáme tak šťastní.
Sam si všiml jak si fotku prohlížím.
,,To je Sophia... Tvoje holka.''
,,Je krásná.'' Bylo jediné co jsem řekl, je pravda, že jsem zapomněl na dost věcí, ale pořád nemůžu pochopit, jak jsem mohl zapomenout na člověka, který mi byl údajně tak blízko.

Dnes odpoledne se za mnou stavil i nejlepší kámoš Haze, povídali jsme si dlouhé hodiny.

O pár dní později
9. srpna
Sophia

Strašně se to blíží. Za tři dny letím do Austrálie a mám z toho nervy na dranc. Měli jsme letět spolu s Tomem, jenže to si nepamatuje, a navíc v tomhle stavu nikam ani nemůže.

Jediné štěstí je, že mám Franka a Willa, kteří jsou mi celou dobu oporou a já jsem jim za to neskutečně vděčná.
Ještě, že letí taky.
To co mě na tom všem nejvíc trápí je to, že když teď odletím, budu za Tomem moct max. 1 za dva týdny. Za normální situace by to nebyl takový, problém, (nejsem na něm závislá) ale v téhle situaci... Bojím se o něj každý den, každý den za ním chodím a i když si pořád rozumíme, máme o čem mluvit a tak, je to pořád jako bychom spolu nikdy nebyli. Jako bychom byli jen kamarádi... Jako bychom museli začínat odznova... A co když ani nechce začít znovu?...

11. srpna
19:20
Tom

,,Pravděpodobně si na mě rozpomeneš až tu nebudu, doufám, že budeme po tomhle všem pokračovat zase tam kde jsme skončili.'' Zvedla se z postele. Ještě než z pokoje odešla mi vtiskla letmý polibek na rty se slovy ~,,miluju tě''~.
Něco mi tak při zamyšlení se nad těmi slovy zablesklo hlavou. Nechci aby odletěla, je mi s ní příjemně.

Přijde mi, že mám v sobě nějaký blok. Nechci jí svým chováním zraňovat, vím že mě miluje a myslí to vážně. I já ji vnímám jako blízkého člověka, ale něco uvnitř mě mi říká, že si ten vztah musím vybudovat znovu, nebo si na něj alespoň vzpomenout. Nemůžu přece milovat někoho na koho jsem zapomněl... Nemůžu přece milovat někoho jen pro to jak vypadá.
I přes to, že mě tohle trápí tak jsem rád že jsem s rodinou. Jsem vlastně šťastný. Mohlo se stát něco mnohem horšího než jen zapomnění a poraněná noha. V posledních dnech mi dělá radost hlavně Tess. Přijde mi, že se projevuje její pravý psí charakter. Celé dny se ode mě nehne. Máma říká, že mě měla vždycky nejradši.

12.srpna
8:00

,,Neboj bude to dobrý.'' Utěšoval mě Frank. Přecejen mám z té cesty trošku strach...
Usmála jsem se na mého spolu sedícího a pak už jen sledovala mraky plující kolem našeho letadla.
Dnes ráno to byl na letišti proces na dlouho, takže jsem byla vlastně ráda, že všichni v klidu sedíme a jsme na cestě blíž k naší budoucnosti.