Ten moment, kdy jsme se poznali /Tom Holland/

𝓒𝓱𝓪𝓹𝓽𝓮𝓻 18

10.červenec, úterý
Tom
6:40

Dobré ráno Austrálie. Dnes jsem se rozhodl pro ranní běh.
Včera jsem navštívil spoustu podniků a parků v okolí Sophiiny firmy s tím, že ji třeba úplnou náhodou potkám.
Buď musela odejít z práce dříve a nebo až hodně pozdě. Možná tam ani nebyla.
Nevím jestli jsem rád, že jsme se ještě nepotkali a nebo ne, ale čím déle to je tím nervóznější jsem.

Pokud ji do dvou týdnů nenajdu, tak poletím zpět a promluvím s ní doma. Pochopte ale, je to romantické gesto.

Nyní se však soustředím jen na běh. Probíhal jsem jedním z krásných sydneyských parků.
Vím, že to zní možná malinko ezotericky, ale věřím na osud a na štěstí. Mám pocit, že dnes mi štěstí vběhlo přímo do cesty a to doslova.

,,Au sakra.''
,,Promiňte. Já nechtěl.'' Omlouval jsem se běžkyni se kterou jsme se srazili a která momentálně seděla na zemi a držela se za odřené koleno.
Zvedla ke mě pohled. V tu chvíli jsme se oba zarazili jako opaření.
,,Sophi...'' Vydechl jsem s úžasem.
,,Co tu děláš?'' Ptala se zmateně.
Na tuto chvíli jsem byl připraven. Doma jsem měl dost času si udělat takový menší scénář. Ve stresu jsem, ale pomyslný scénář zmačkal, vyhodil z okna a vypadla ze mě první kravina co mě napadla.

,,Jsem tu na výletě.'' Co jsem to proboha řekl, na výletě v Austrálii, no nejsem já Robinson.

,,Vážně?...'' Sdělovala mě podezíravě.

,,Jasněěě...'' Chvíli jsme se odmlčeli a jen na sebe zírali.

,,Mohli bychom se ještě někdy vidět... Třeba na oběd?'' Zeptal jsem se.

,,Myslíš, že je to dobrý nápad. Po tom všem?''

,,Dáš mi šanci?'' Na tohle už naštěstí přikývla. Domluvili jsme se na čase a místě a poté se s rozloučením zase vydali každý svou cestou. Nechtěl jsem ji opustit už ani na minutu. Co když večer nepřijde. Co když teď chodí s nějakým Australanem.

Sophia

Pane bože, co se to teď stalo! Já jsem snad ve snu. Určitě ještě spím. 2 roky se nepotkáme a to ani doma a teď najednou tady v Austrálii. Co se to děje?

Večer téhož dne 19:00
Bondi Beach
Tom

Už by tady měla být. Pomyslel jsem si. Domluvili jsme se, že se sejdeme na pláži. A potom zajdeme případně někam na zmrzlinu.
Pravdou je, že jsem tady už hodinu. Je tady hezky a tak jsem si řekl, že vyrazím dřív a všechno si tu pořádně promyslím.

,,Ahoj.'' Usmívala se na mě osoba jenž právě vyšla z poza plážového baru a tentýž osoba na kterou jsem celý den netrpělivě čekal.
,,Ahoj.'' Řekl jsem tak radostným hlasem, že to nešlo nepoznat. ,,Půjdeme se projít?'' Navrhl jsem a tak jsme také udělali.
Povídali jsme si co všechno se nám za ty dva roky a půl přihodilo. Připadal jsem si znovu v bezpečí. Jako bychom se znali od narození. I přes to, že jsme se tak dlouho neviděli, dokonale jsme si rozuměli.

Po hodince procházení a intenzivního vypravování jsme si nešli místo na sezení v podobě jednoho z velkých balvanů. Odsud je krásný výhled na slunce zapadající za obzor, odrážející se na hladině moře.
Cítil jsem, že je pravá chvíle na mé přiznání.

,,Víš Sophi, já tu nejsem na výletě...''
Jen se na mě zmateně podívala a nechala mě dál mluvit.
,,...Přiletěl jsem kvůli tobě. Já vím, že je na tohle všechno možná už pozdě, ale neměl jsem odvahu s tebou dřív mluvit. Teď už vím, že mi strašně chybíš...''

Chvíli se zamyslela a pak začala.

,,Víš jak dlouho jsem na tebe čekala. Taky jsi mi chyběl. Nebylo to lehké. Snažila jsem se ti psát a mluvit s tebou, ale byl jsi nedostupný a na zprávy jsi málo kdy odepsal.''
Byla rozhořčená.

,,Já vím, promiň. Já jsem si to musel srovnat. Chtělo to čas.''

,,Nebylo to lehké Tome, asi taky potřebuju čas.''

,,Já už tě, ale nechci ztratit. Ne znova. Víš jak těžké bylo když jsem zapomněl na tak blízkého člověka.''

,,Na to si měl myslet před dvěmi lety.''

,,No tak Sophi sakra já tě pořád miluju.''

,,Mám kluka.'' Vypadlo z ní najednou. Po tváři jí stékala slza.

Sophia

,,Mám kluka.'' Bože co jsem to řekla, já nemám kluka.
Zpanikařila jsem.
,,Tome promiň.'' Vstala jsem a pomalu odcházela. Cestou jsem přemýšlela nad vším co se děje a stalo. Jsem zmatená. Mám ho pořád ráda? Je mi najednou strašně úzko.
Párkrát jsem se ještě ohlédla za sebe a jen ho viděla s hlavou v dlaních zkroušeného na kameni. Bože, vždyť já mu nemůžu lhát. Ale nemůže za mnou nakráčet říct miluju tě a čekat, že udělám to samé.

20:50

Po příchodu domů jsem vše ihned řekla Franklinovi.

,,Pane bože, to snad není možné. A ty jsi odešla...'' Frank byl z toho všeho v úžasu.
,,Myslím, že jsi udělala dobře, že jsi odešla. Nic nemůže mít zadarmo, musí trochu bojovat, ale taky si myslím, že by jsi za ním měla zajít a říct mu pravdu. Pravdu o tom jak jsi na něj celou dobu ve skutečnosti čekala, jak vždy když letíš domů chodíš kolem jejich domu aby si tě všimnul. Sophi ty ho pořád miluješ a ten čas nic nezměnil.''

,,Ale já jsem na něj naštvaná. Celou tu dobu se neozve a pak si myslí, že mu skočím do náruče!''

,,Já vím, není to lehké ani pro jednoho z vás a klidně si v hlavě můžeš pořád opakovat tohle všechno dokola a nepromluvit s ním. V tom případě, budeš nešťastná ještě dlouho. On za tebou letěl až do Austrálie chápeš. Mohl na tebe počkat doma, ale ne on tě letěl hledat až sem. Tak už to pochop, on už svůj krok udělal. Teď ho musíš udělat ty.''