Ten moment, kdy jsme se poznali /Tom Holland/

𝓒𝓱𝓪𝓹𝓽𝓮𝓻 19

13. července, pátek
8:20
Sophia

,,...on už svůj krok udělal. Teď ho musíš udělat ty.''
Tato Franklinova slova mi hrála v hlavě pořád dokola.

Dnes je ten den. Letím domů! Už se strašně těším. Dneska není zrovna hezky, venku už od rána prší. Za 3 hoďky musím vyrazit na letiště. A přesně za 5 hodin mi odlétá letadlo.
Zrovna jsem si sbalila poslední věci když mi někdo zaklepal na dveře pokoje. ,,Dále.''
Vstoupil Frank.
,,Ahoj, můžu?'' Přikývla jsem a dál se věnovala balení.

,,Tak co jak to jde?''

,,Jo fajn.''

,,Budeš nám tu chybět.'' Řekl a posadil se na postel.

,,Neboj, budu vás navštěvovat.'' Usmála jsem se na něj, ale ve skrytu duše jsem věděla, že mi bude taky moc chybět.

,,Hele Sophi...'' Frank zvážněl. ,,...vážně to chceš jen tak vzdát?''

,,J-já nevím.'' Vím přesně kam tím míří. Mluvil o Tomovi.

,,Promysli to.'' S tímto vstal a z pokoje odešel.
Na chvíli jsem se zakoukala z okna a přemýšlela nad tím co dělám špatně. Co mám teď dělat, jaké je to správné rozhodnutí. Opravdu hodně mi to vrtalo hlavou.

O hodinu později
9:20

Venku pořád strašně prší a moje nálada se tomu počasí podobá.
Zrovna jsem seděla na sedačce vedle Franka a Willa a povídali jsme si o tom, jak mám doma všechny pozdravovat a už jsme plánovali kdy se znovu vrátím na návštěvu.
Po nějaké chvíli, když Will odešel do kuchyně změnil Frank téma.

,,Mluvila jsi s Tomem?'' Zeptal se. Pravdivě jsem mu odpověděla, že ne.

,,Dělej jak uznáš za vhodné, já vím co chceš a vím, že ty to víš taky, ale nechceš si to přiznat.''
Podíval se na mě lehce zklamaně.

,,Já... popravdě jsem to celé už promyslela. Budeš na mě pyšný.'' Frankův obličej se změnil ve zmatený.
Poté co jsem zkontrolovala čas na hodinkách, pokračovala jsem ve své řeči.

,,Před nějakou dobou jsem si objednala kávu. Mezitím jsem si stihla najít Tomův apartmán.
Abych předešla otázkám jak jsem ho našla, řeknu ti to rovnou. Dával to na instagram... naštěstí. No a teď k jádru věci. Vydám se za ním, půjdeme se projít v dešti parkem a pak ho vezmu na jedno z mých oblíbených míst tady... Mám ještě jedno eso v rukávu, když všechno vyjde. Doopravdy mám koupené dvě letenky. V nejlepší verzi tohoto příběhu tedy odletíme oba. Takže až tu bude kafčo, tak vyrazím.''

,,Máš pravdu. Jsem na tebe pyšný.'' Usmál se.

O patnáct minut později
9:35

Vydala jsem se na cestu. Tak jak bylo v plánu. V plánu jsem však neměla to co se dělo když jsem procházela parkem na autobus.
V jedné z alejí stromů začal foukat takový vítr, že mi odfoukl deštník a dost ho zdemoloval. Skvěle.
Takže zbytek cesty už bez deštníku v dešti a větru. No co bych pro lásku neudělala.
Do autobusu jsem naštěstí nastoupila v celku, ale kávu, kterou jsem tam potají propašovala v kabelce, jsem na sebe při vystoupení celou vylila. Fakt štěstí, zrovna dneska jsem si vzala bílou mikinu. Ptáte se může to být ještě horší? Myslela jsem si, že ne, ale může.
Celá mokrá a politá kávou jsem došla konečně před hotel v nemž měl Tom být dle Instagramu ubytovaný.
Po delším rozhovoru s recepční jsem se konečně dostala souhlasu, že zde je, ale pustit mě za ním nemůžou, kvůli bezpečnosti ubytovaných. Jako chápu to, vypadám jako tchoř. Poprosila jsem ji tedy jestli by pro něj mohla alespoň někoho poslat. To se jí taky moc nelíbilo, ale nakonec jsem ji přemluvila na to, že jsem člen jeho rodiny a jeho matka umírá.
Řekla jsem jí ať ho pošle před hotel. Vážně jsem už nechtěla řešit nic v blízkosti té ženské.

Asi po 15 minutách, vyšla z hotelu osoba v tmavé mikině s kapucí na hlavě.

,,Ahoj.'' Pozdravila jsem z dálky.
Taky jste si mysleli, že je to Tom? Já taky. Potom co se na mě ta osoba podívala velmi zmateně mi došlo, že tento obličej nepatří žádnému mě známému člověku.
,,Pardon, s někým jsem si vás spletla.''

Tento trapas mě přiměl vydat se znovu na recepci.
Zjistila jsem, že Tom momentálně není na hotelu přítomen. Vydala jsem se tedy pryč a v hlavě mi běželo jen:
To mi ta kráva nemohla přijít říct. A taky:
Co budu teď asi dělat. Mám tu jako stát před hotelem a čekat. Na letiště musím za hodinu...

Už už jsem začínala propadat panice, když na mě promluvil jediný člověk, kterého jsem chtěla celý den slyšet. Ano byl to Tom.
Stál přede mnou a skládal deštník.

,,Ahoj, jsi v pořádku. Co tady děláš?'' Zeptal se.

,,Co tady děláš ty?'' Zeptala jsem se ani nevím proč já.

,,Jdu do hotelu...'' Lehce se zasmál.

,,Jo jasně, promiň. Já jsem ti přišla něco vlastně říct.'' Chvíli jsem se zamyslela a pak pokračovala. ,,Přemýšlela jsem a chci se zeptat jestli pořád platí to co jsi mi říkal, protože já to cítím stejně a nikdy jsem to cítit stejně ani nepřestala. Žádného kluka nemám, to jsem jen řekla, abych sama sebe odpoutala od toho, že tě pořád bezhlavě miluju a už dva roky to snažím sama před sebou zakrýt. Tady jsem měla za ty dva roky čas všechny ty myšlenky schovat do koutku v mé hlavě a dařilo se to dokud jsi se tu neobjevil. V tu chvíli mi, ale došlo, že nic z toho do žádného koutku schovávat nechci, já to chci vyřešit... Prosím vyřeš to jednou pro vždy a řekni mi, jestli to se mnou chceš znovu zkusit a nebo mám tuto kapitolu uzavřít.''

Tom mě celou sjel pohledem.

,,Já vím, že vypadám otřesně. Nevěřil by jsi mi co všechno se mi přihodilo na cestě za tebou.''

Tom přistoupil o tři kroky ke mě. Deštník položil vedle sebe. Mou hlavu chytil do dlaní a vtiskl mi dlouhý polibek.

,,Můžu to brát jako ano?''

Jen přikývl a pak dodal. ,,Víš tohle je perfektní. Připomíná mi to ten moment kdy jsme se poznali. Jeden z nás politý kávou -akorát, že tentokrát jsi to ty- a oba zmožení životem.'' Tuto řeč následovaly další polibky.

Společně jsme ještě dnes odletěli do  New Yorku a vše bylo opět tak jako předtím. Oba a vlastně ne jen my dva, ale i naše rodiny a přátelé byli všichni rádi, že už jsme oba zase v pohodě.

Leželi jsme spolu na dece pod hvězdami na zahradě Hollandovic rodiny. Pro vás je tento moment pravděpodobně ten poslední co o mě čtěte, ale pro mě je to jen jeden z mnoha dalších nádherných momentů prožitých s mou spřízněnou duší.

,,Miluju tě.'' Řekl on.
,,Miluju tě.'' Řekla ona.