Dlaní jsem chytila Tomovu tvář a otřela mu slzy.
,,Promiň. Brečím tu jako slaboch.'' Omlouval se.
,,Nemáš se za co omlouvat. Lidé nepláčou protože jsou slabí, ale proto že byli dlouho silní. A navíc je to sexy.'' Usmála jsem se na něj.
Varování:
15+...
,,Velmi vtipné Franku. Měl by jsi se radši soustředit na cestu, nebo zase zakopneš.''
Procházeli jsme s Frankem parkem na cestě do muzea. Přesněji do Australského národního muzea.
Abych vám to vysvětlila. Po skončení stáže jsme v Austrálii s Frankem a Williamem zůstali. Tohle samozřejmě nebylo vůbec v plánu, ale nakonec je to takhle stejně lepší. Rodiče souhlasili pod podmínkou, že za nimi minimálně jednou za dva týdny přiletím, s čímž zas takový problém nemám. Zde v Austrálii pracuju na velkých projektech s velkými lidmi. Řekla bych, že objevuju nové světlo na obzoru. Samozřejmě společně s Frankem a Williamem. Všichni jsme moc vděční za to, že můžeme pracovat pro firmu pro kterou pracujeme. Poslední rok nebyl nic lehkého. Udržet si pracovní výkony a dodělat výšku mi dalo dost zabrat. Asi jsem neměla čas ani myslet na nic jiného. Maximálně na spánek nebo jídlo.
A co Tom? Po jeho úrazu a mém odletu jsme se začali mnohem méně vídat, dost jsme se odcizili. Ze začátku mi to bylo hodně líto a probrečela jsem hodně dní. S postupem času to však beru jinak. Jsem vděčná za to, co jsme spolu zažili, jsem vděčná za lidi které jsem díky němu poznala a za každou minutu s ním které nikdy nebudu litovat. Věřím, že nás jednou cesty zase svedou dohromady, ale kdy to bude, to ví snad jen osud.
S rozloučením jsme ukončili s Harrym hovor. Právě se nacházím na letišti v Austrálii. Rozhodl jsem se po dlouhé době najít člověka, který z mého života před 2 a půl rokem zmizel. Rozhodl jsem se najít tu, na kterou si nyní už plně vzpomínám. Vlastně jsem to chtěl udělat už dříve, ale neměl jsem tu odvahu s ní mluvit po tom co jsem ji nechal jen tak odejít.
Po vyzvednutí kufru mé kroky vedly k taxíku. Jakmile jsem nasedl a zabouchl za sebou dveře ucítil jsem pocit bezmoci. Jak ji chci tady v Austrálii asi najít. A proč zrovna Austrálie, vždyť je tady plno pavouků a hadů... Tyhle myšlenky mě provázely celou cestu na hotel.
Po absolvování cesty a vyřešení obvyklých problémů na recepci jsem se konečně dostal na pokoj. Vyčerpáním jsem se sesunul na postel a uvažoval co teď. Plán najít Sophii v tak obrovské zemi se mi už nezdál tak jednoduchý. Po pár minutách odpočinku jsem se tedy chopil telefonu a zkusil se podívat na její instagram. Mohla by tam být alespoň nějaká zmínka o tom kde se teď nachází. A taky, že byla, díky bohu.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
