Ten moment, kdy jsme se poznali /Tom Holland/

𝓒𝓱𝓪𝓹𝓽𝓮𝓻 2

10:20, 2.dubna, pondělí

,,Další vybalená." Oddechla jsem si po dovybalení dalších dvou tašek. Teď už mě čeká jen asi dalších 5. Trochu unaveně jsem se pousmála.

Dobře, je čas zkontrolovat emaily. Předevčírem jsem poslala životopis do tří kaváren, které jsou poblíž. Snad se někdo ozval, bez práce za chvíli nebudu mít ani na tu kávu.

,,Jóóó, jó, jó, jó!" Radovala jsem se po zjištění, že se ozvaly dokonce dvě ze tří kaváren, že se mám dostavit na pohovor. Kdyby náhodou jedna nevyšla, mám ještě druhou šanci. 1. pohovor mě čeká zítra v 16:30 a ten druhý pozítří v 10:25. V duchu už teď tak trochu doufám, že výjde spíš ten druhý. Za 1. ta kavárna je útulnější a hezčí a za 2. mám ji blíž k bytu. Pěšky jsem tam za 10 minut, rychlou chůzí i za 5.

I po svém radostném zjištění jsem se však musela vrátit zpět do reality a začít se chystat. Ve 12:00 mě čeká přednáška ve škole. Řekla jsem si, že si oběd dám cestou, protože kdybych ho měla vařit, tak se na tu přednášku nedostavím nikdy a ještě mezi tím stihnu umřít hlady.

11:40

Naobědvaná, upravená, navoněná, jsem se konečně mohla vydat do školy. Když jsem dorazila měla jsem ještě 5 minut. Naštěstí už tady byl Franklin. Můj nejlepší kámoš. Známe se už tak od 4. Bydlel hned vedle domu mých rodičů. Zažili jsme spolu celé dětství a znovu se potkali na výšce. Osud je plný náhod no ne?

13:00

,,Sophi, nechceš zítra někam zajít, můžeme oslavit nový byt." Usmíval se na mě Franklin. ,,Jasně, ráda půjdu, vezmeš i Willa?"

William - Franklinův přítel, tak trochu jsem vám zapomněla sdělit, že je gay. A kdy jsem to zjistila já? Samozřejmě hned po tom co jsem mu ve svých 16 letech vylela srdíčko s tím, že se mi strašně líbí a mám ho ráda. No nic no... lepší než kdyby mě odmítnul ne? Dělám si srandu, Franklin je ten nejlepší kámoš a moc to těm dvoum přeju.

Domluvili jsme se tedy kdy, kde, co a jak, rozloučili se a každý šel dál svou cestou. Rozhodla jsem se ještě, že se projdu jen tak po městě. Procházela jsem ulicemi plnými billboardů, ale i parky plnými stromů a květy posetých keřů. Rozhlížela jsem se po okolí, když najednou. ,,Jauva, sakra nemůžete se dívat na cestu." Nadávala jsem směrem k někomu kdo mě tak bezohledně uhodil. ,,Promiňte, moc se omlouvám, já nechtěl, hledal jsem mobil v batohu." Omlouval se vysoký, hnědovlasý muž přede mnou. Byl pohledný. Žeby další osudová náhoda? Pomyslela jsem si.

,,Můžu vás na znamení omluvy někam pozvat?" Zeptal se opovážlivě. ,,Jestli to má být nějaká balící taktika, tak to asi funguje... Já jsem Sophia." Představila jsem se po tom co jsem uznala, že bych mu šanci dát mohla. ,,Josh." Představil se na oplátku i on.

Vydali jsme se směrem do nedaleké cukrárny. Celou cestu jsme si povídali. Zjistila jsem například, že má rád kočky, je mu 24 a rád chodí běhat. Nevím jak to spolu sice souvisí, ale je to sympaťák. Od svého rozchodu před rokem jsem nikoho neměla takže jsem si řekla, že to musí být znamení snad z nebe. Hezký, vysoký, mladý muž. Držte mi palce aby to vyšlo.

,,Tady bydlím, děkuju moc, až na to sražení to bylo moc příjemné." Oba jsme se zasmáli. Ještě jsme si vyměnili instagramy a když už jsem si myslela, že jdu teda domů, Josh se ke mě natáhnul a vtiskl mi na rty jemný polibek. Celým tělem mi prostoupilo teplo. Ten na to jde teda rychle. Ale tak co každý jsme originál. Oba jsme se zahleděli do očí toho druhého. Cítila jsem jak hluboko dovnitř jeho krásných zelených očí se dívám. Ještě jsem ho na rozloučenou objala. Celá jsem se schovala do jeho náruče. Jeho dotek byl tak příjemný. Mohla bych tu stát navždy. Řekla jsem si. To mi bohužel nevyšlo, ale ještě před tím než odešel mi slíbil, že se uvidíme ve středu. Tedy pozítří.