Jeden rok

Nic víc

Už je to víc jak týden, co jsem Hiddlestona viděla naposledy. Ne že bych to tedy... Ok, jedenáct dní to je od chvíle co mi vrátil telefon. Celou dobu vlastně váhám jestli se mu ozvat. Bylo by fajn někam zajít, trochu líp se poznat, před tím než začnou tréninky a natáčení. Dovedu si představit i to, že by se z nás stali přátelé s... ne! To si představovat rozhodně nebudu. Je to prostě blbej nápad. Nebudu mu psát, ani volat, nikam s ním nejdu. Soustřeď se a vyser se na Hiddlestona!
"Raz! Dva! První řada znovu! Pozor na práci paží! Maddie, víc pozornosti!" Houkne Ethan a naprosto nesnesitelně si u toho podupává nohou.
"Bylo by snadnější se soustředit na tanec kdybys na mě takhle nepořvával!" Odseknu mu a málem sebou prásknu na zem, protože se Toby začne smát a oba ztratíme balanc, takže mu jen tak tak sklouznu z ramene na kterém mě drží usazenou.
"Něco k smíchu?" Přeměří si Ethan Tobyho výhružně pohledem.
"Ne, pane," zakroutí Toby hlavou s vážnou tváří a věnuje mi omluvný úsměv když ho pěstí udeřím do ramene. Zrádce! Toby je první sólista a můj letitý kamarád, gay, mimochodem. A jak jde o Ethana, je z něj ještě větší buzna než normálně. Srábek jeden.
"Nemusel bych na tebe pořvávat, kdybys nebyla myšlenkami mimo! Pro dnešek končíme!" Rozpustí soubor a hodí po mě ručník. Počká než všichni opustí taneční sál aby se mnou mohl mluvit. "Řekneš mi co se s tebou poslední dny děje?"

"Co by se dělo?" Pokrčím rameny a dál se věnuji převlékání. V odrazu zrcadla si všimnu jak se na mě dívá. Ten pohled znám. Když jsme spolu chodili, díval se na mě tak pořád. Starostlivě, láskyplně, jako bych byla jediná na světě. Jen mu to nevydrželo moc dlouho... Teď se na mě tak dívá jen občas a většinou tahle jeho světlá starostlivá chvilka předchází společnému sexu u něj v kanceláři. Nebudu lhát, mám pro Ethana slabost. A mám svoje potřeby, takže tohle občasné povyražení vítám. Tedy, už ne. Rozhodla jsem se s tím přestat, je na čase se od Ethana odprostit. "Nedívej se na mě tak!"
"Jak se dívám?" Udělá několik kroků ke mně aby mě mohl vzít zezadu kolem pasu a políbit mě na krk.
"Jako bys mě tady chtěl ohnout..." vydechnu a zvrátím hlavu dozadu. Tělem mi projede vlna vzrušení.
"Hmm, to bych chtěl..." zamručí mi do ucha a rukou mi zajede mezi stehna.
"Tak přestaň, Ethane!" Odstrčím ho. "S tímhle je konec. Nejsem hadr který použiješ jen když se ti to hodí!" Štěkám po něm a fofrem házím věci do tašky abych mohla vypadnout.

"Do teď ti to nikdy nevadilo. A netvař se jako svatoušek. Samotné ti tenhle vztah vyhovoval!" Tváří se nechápavě. A ano, ten blb nechápe vůbec nic. Vysměji se mu.
"Ne, Ethane, tohle není vztah! A ty víš dobře o jaký druh vztahu jsem stála. Já už tohle nechci! Nepotřebuju abys na mě v práci řval a za zavřenými dveřmi si ze mě dělal děvku. Na TO si můžu najít jinýho!" Prásknu za sebou dveřmi aniž bych čekala na jeho reakci. On se ale nehodlá smířit s tím, že bych měla mít poslední slovo a vyběhne za mnou na chodbu.
"Takže to je ono! Někoho sis našla!" Vysmívá se mi a pronásleduje mě chodbou k šatnám.
"To není tvoje starost!" Štěknu po něm a strhnu kabát z věšáku u své skříňky.
"Kdo je to?! Znám ho?"
"Naser si!" Zvednu na něj prostředníček aniž bych mu věnovala pohled.
"Na co tak čumíte?!" Slyším ho štěknout na ostatní členy souboru kterým náš výstup samozřejmě neušel. Jak by taky mohl. Huláká tu na mě jak hysterka uprostřed krámů. "Je to on? Hiddleston?!"
"Co chceš kurva slyšet?!" Rupnou mi nervy a zapíchnu to naštvaně na místě až do mě ten blbeček málem narazí.
"Chci vědět jestli s ním spíš!"
"A kdyby tak co?!"

"Nesnaž se mě nasrat, Maddie!" Vrčí mi do obličeje z pár centimetrů, takže cítím na tváři jeho horký dech. Drží mě kolem pasu a tiskne se ke mně. Je rozčilený a přesto vzrušený. Jsem takhle malý kousíček od toho mu podlehnout, zatáhnout ho za nejbližší roh a nechat ho na mě rozervat tenké taneční punčocháče.
"Uvidíme se v pondělí, Ethane," vymaním se mu ze sevření a zamířím k východu.
"Maddie! Maddie!" Slyším ho za sebou volat, ale už se nezastavím. Vyjdu ven do chladného odpoledního počasí. Nebe je šedé a začíná pomalu sněžit. Malé chuchvalce sněhu mi ulpívají na kabátu i ve vlasech. Je to zvláštní, melancholické období. Už je po Vánocích i Silvestru, výzdoba postupně mizí z ulic, obchodů i domácností a zůstává jen divný pocit toho, že něco nenávratně skončilo. Celý rok bude trvat než zase přijde předvánoční období plné světel, barev a těšení se. Depresivní. To jsou ta správná slova dokonale vystihující tenhle lednový čas. Stojím na zastávce a sleduji mladý pár postávající o kousek dál. Zachumlaní v kabátech se tisknou jeden k druhému, něčemu se smějí a vyměňují si mezi smíchem polibky. Sálá z nich taková vřelost, takové teplo, jako ze všech jiných zamilovaných párů. Přitáhnu si límec kabátu víc ke krku aby mi na něj nefoukalo. Závidím jim. Závidím jim to že mají jeden druhého. Někoho s kým můžou tenhle okamžik sdílet, někoho kdo je přiměje se smát. A možná právě proto nahmatám v kapse tašky svůj telefon a projedu seznam kontaktů. Neuložil mi své číslo pod svým jménem, jak zjistím když v seznamu najdu kontakt nadepsaný jako Nezapomenutelná noc. Musím se nad tím pousmát a pak to udělám. Vytočit...