Jeden rok

Sklapni

"Pojď dál," ozve se zpoza dveří na které zaklepu. Pokoj do kterého vejdu je na první pohled neobývaný a krom několika rodinných fotek na zdech tu není nic, co by naznačovalo tomu že tu někdo žije. Jedna skříň s prádelníkem na jedné straně pokoje, psací stůl s židlí a postel na které sedí on a listuje knihou na druhé straně místnosti.
"Zachráněna?" zazubí se na mě a zaklapne desky knihy.
"Nepotřebovala jsem před Dianou zachránit," odpovím nevzrušeně a opřu se o prádelník, takže jsme teď přímo naproti sobě, odděleni sotva dvěma metry volného prostoru. "Vlastně jsme si docela hezky popovídaly, než jsi vyslal záchranné komando. Tvoje neteře?"
"Olivia a Emily," přikývne. "Takže... už se na mě nezlobíš, že jsem tě sem vzal?"
"Zlobím... pořád si myslím, že seznámení s mámou je prostě příliš, přesto že je tvoje máma vážně milá. Netlač tolik na pilu, Tome. Jednoduše zpomal trochu."

"Tvůj pokoj?" kývnu hlavou do prostoru místnosti do které mě za ním Diana poslala. Odpovídat nemusí, že v tomhle pokoji vyrůstal je dle fotek patrné na první pohled, ale lepší způsob jak odvést řeč někam jinam, mě nenapadá.
"Dřív ano, dnes už tu úřadují spíš Emily s Olivií," poukáže na dětskou malůvku na zdi, které jsem si při soustředění na fotografie prve nevšimla. Oba se tomu zasmějeme. Až později zjistím, že jde o znázornění souboje dvou bratrů z filmů ve kterých Tom hrál. Asi si nejspíš budu muset udělat trochu průzkum té jeho herecké kariéry, abych byla v obraze.
"Můžu se na něco zeptat?" vysoukám ze sebe zamyšleně když si prohlížím knihy na polici nad postelí, ale na souhlas vlastně ani nečekám. "Proč sis domů nikdy nepřivedl holku?"

"Jak víš že...?" vypadá nejdřív zaraženě, než mu to dojde. "No jistě, máma..." prohrábne si za nervózního smíchu vlasy padající mu do čela. "Asi jsem nepoznal nikdy nikoho koho bych sem chtěl přivést..." pokrčí váhavě rameny. "Ne že bych nikdy žádnou s mámou neseznámil, jen... víš, mám ten dům rád, všechny moje šťastné vzpomínky na dětství se upínají právě k němu. Někoho sem přivést je velká věc, a to neříkám abych ti nějak podlézal. Prostě to nikdy nebyla holka kterou přivedeš domů."
"A já jsem? Holka kterou přivedeš domů?" zvednu obočí v nedůvěřivém úšklebku. Mělo by mi to asi lichotit, ale po Dianině teorii o tom, že domů si Tom nosí jenom problémy, vlastně nevím co si myslet.
"Jsi tady," přitáhne si mě za ruku blíž k sobě. Konečky prstů mi po tváři zajede až do vlasů a jemným tlakem mě donutí zvednout bradu výš, aby si usnadnil cestu k mým rtům. "Jen před tím neuteč," zašeptá do polibku.
"Jsem tady," oplácím mu polibky s dlaněmi přitisknutými na jeho hruď. "A nikam neutíkám."

"Velice ráda jsem vás poznala osobně, Madelyn." tiskne mě Diana v objetí když se o dobré dvě hodiny, které jsme všichni tři propovídali u stolu v kuchyni, později loučíme ve dveřích jejího domu. "Jste tu kdykoliv vítána," podá mi s úsměvem tašku se zabaleným kusem rebarborového koláče, "i bez Thomase," dodá tiše s mrknutím aby si toho obouvající se Tom nevšiml a vzápětí se loučí i s ním. Byť si stále myslím, že to byla od Toma celkem podpásovka, představit mě mámě, musím uznat že to bylo vlastně hezké zakončení víkendu, který jsme neplánovaně strávili společně. Události pátečního odpoledne se mi najednou zdají tak vzdálené, stejně jako to co mi v baru řekla Gilliane. Problémy jako kdyby se vedle dobře naladěného Toma úplně rozplynuly.

"Můžu tě ráno cestou na trénink vyzvednout?" zeptá se když zastaví před mým domem. "Chápu," zvedne ruce vzhůru v předstíraném obranném gestu, když na něj hodím všeříkající obličej, "tlačím na pilu." Ne že bych nestála o odvoz, ale strávili jsme spolu celý víkend, což je víc než bych chtěla, nebo kolik jsem plánovala a trocha odstupu mu neuškodí. A já, zvyklá roky žít sama, už vážně potřebuji mít svůj prostor zase jenom pro sebe. Jen co mi mávne na rozloučenou a jeho auto zmizí v zatáčce, začnu litovat, že je tenhle víkend u konce. Je to stejný pocit jako když čteš fajn knihu s hezkým koncem, ale za poslední větou tě přemůže lítost z toho, že už nemůžeš číst dál, že už jsi celý ten hezký příběh přečetla a pokračování tě nečeká. Zbytek odpoledne se jen bezcílně poflakuji po bytě a nevím do čeho bych píchla. Prostor mezi stěnami se mi zdá podivně prázdný a nic mě nebaví. S čímkoliv začnu, hned zase brzy skončím a v myšlenkách se stále vracím k němu. K němu v mé posteli, k němu postávajícímu u kuchyňské linky když mi vařil kávu, k jeho pažím svírajícím mě v obětí když jsme tu spolu usínali, k vousům šimrajícím mě ve tváři, když ležel s hlavou opřenou vedle té mé.