Jeden rok

Fajn čtyři měsíce

Jestli si na něco zvyknete opravdu rychle, pak je to život v New Yorku. Tohle město nejen že nikdy nespí, ale navíc je ušité snad na míru každému. To platí i o kostymérně New Yorkského baletu a Susan, naší kostymérce. Ta také snad nikdy nespí a o šití na míru by vám řekla své.
"Měla byste se sebou začít něco dělat, Madelyn. Tenhle měsíc vám upravuji kostým už podruhé," kárá mě když mi špendlíky na těle upravuje příliš volný živůtek. "Nechápu že vám to Cooper toleruje. Taková krásná dívka a takhle se ničíte..." povzdychne si a pár kroků poodstoupí aby si mě dobře prohlédla. Nespokojeně zavrtí hlavou, "co mám s vámi dělat, děvče. Už nemám kde ubírat, a vy také dávno ne."
"Není to tak hrozné," zhodnotím sama sebe v zrcadle, i když sama dobře vidím, že kostým nevypadá zdaleka tak dobře jako na začátku letní sezóny, kdy jsem jej oblékla poprvé. Opakovaným ubíráním centimetrů látky s tím jak jsem poslední měsíce v New Yorku hubla, ztratily šaty původní promyšlený vzhled. Stala se z nich beztvará černá titěrnost, nehezky visící na nezdravě vyhublé postavě.
"Coopre! Musíte jí něco říct! Podívejte se na ni, to děvče musí začít jíst!" gestikuluje Susan divoce rukama a ihned spustí na Coopera, který právě míjel kostymérnu. Susanina starost mi začíná být skutečně velmi nepříjemná a Cooper si toho zřejmě všimne, protože se ihned pustí do záchrany situace.

"Je to baletka, Susan, ty bývají štíhlé," mrkne na mě šibalsky a pokyne mi abych se převlékla.
"Tak tahle vaše baletka je tak štíhlá, že se sotva udrží na nohou! Jsem vážně zvědavá co budete dělat až vám ta krasotinka zkolabuje přímo na jevišti..."
"Pak mi budete první sólistku dělat vy, Susan," škádlil ji a líbnul ji do šedých vlasů stažených v pevném drdolu.
"Ale jděte, vy uličníku jeden!" plácla ho pobaveně dlaní, zatímco on před ní kličkoval mezi stojany s ramínky. "Vážně, Coopre, už nemám kde bych jí ubírala. Buďto přibere, nebo bude tančit nahá."
"I když by mi nic neudělalo větší radost než vidět slečnu Sawyerovou tančit nahou, dám na vás, Susan, a vezmu ji dnes na večeři, abych dohlédl že se nají. Co ty na to, Maddie?"
"Jděte se bodnout..." švihnu po něm svým kostýmem a namířím si to pryč z kostymérny.
"Vyzvednu tě v osm!" slyším ho volat za sebou do chodby.

Jen co za sebou zabouchnu dveře bytu, padnu vyřízená do postele. Tohle byl zatraceně dlouhý a náročný den, a ztracená kila se na mé výdrži značně projevují. Ostatní dívky ze souboru mají energie na rozdávání, zatímco já si přijdu v porovnání s nimi jako vyždímaná stařenka. Cítím tu slabost, tu neustále narůstající únavu kterou nezažene ani víkend strávený v peřinách. A chlad... nekončící zima otřásající mým tělem, zažírající se do morku křehkých kostí. Občas bych přísahala, že je mohu vidět skrz tu bledou tenkou kůži, jak mezi ní a kostmi chybí vrstva tuku. Každé ráno se děsím jak velký chomáč zase vytahám z kartáče na vlasy a kdy jsem měla poslední menstruaci si už ani nevybavím, snad někdy loni... Vím že má Susan pravdu, tohle není život baletky, tohle je pomalé umírání. Dobře si uvědomuji co si způsobuji, ale neumím si pomoct, nechci si pomoct. Hladovění se mi stalo trestem i úlevou. Ano, přesně tak... je to můj způsob jak trýzním sama sebe za věci které jsem udělala, za to jak jsem trápila Toma, moje pokání. A zároveň způsob jak se s tím vyrovnat a ulevit si. Jak se vyrovnat s tím, že jsem o něj přišla, že nejsem schopná být s ním. Pocit hladu se mi stal drogou. Když mám hlad, cítím že ještě žiju, i když si uvnitř přijdu už roky mrtvá... Je to začarovaný kruh... kruh ve kterém se motám a hladovím od bodu kdy si nepřijdu dost dobrá pro matku, do bodu kdy si nepřijdu dost dobrá pro Ethana, až se takovou skutečně stanu a pak se sebemrskám hladem do bodu kdy nejsem dost dobrá pro Toma. Nejsem dost dobrá pro nikoho, jsem naobtíž, chcípající troska která z ostatních jen čerpá pro krátký pocit toho že je milovaná, neschopná lásku vracet. Zničila bych ho ve vší té jeho snaze zachránit mě. A on by se snažil, zatraceně moc by se snažil udržet mě naživu, spravit mě...