Jeden rok

Lepší plány

"Jsi v pořádku? Nepotřebuješ něco?" klepe na dveře koupelny zatím co já se válím po podlaze s hlavou v hajzlu. Nejsem v pořádku. Zvracím a je mi zatraceně zle. Pokusím se zvednout, ale nohy mě zradí a já se znovu sesunu na zem. Nemám jednoduše sílu. Chvilku jen ležím na studených dlaždičkách, než se zkusím postavit znovu, tentokrát úspěšně. Ze zubního kartáčku, kterým se za pomoci zubní pasty snažím dostat z úst pachuť zvratků, se mi znovu navaluje a jen tak tak se mi ten pocit podaří rozdýchat abych se znovu nepozvracela. Čeká opřený o zeď hned za dveřmi, když vyjdu z koupelny a starostlivě si mě prohlíží, zatím co mi podává šálek horké kávy a toasty s trochou másla.
"Měla bys něco sníst," povzdychne si když jeho ruku s talířkem jídla se znechuceným zavrtěním hlavou odstrčím a vezmu si od něj jen kafe, se kterým se ihned vrátím zpět do postele. Trochu se napiji a zavrtám se pod peřinu. Je mi hrozná zima.

"Můžu pro tebe něco udělat? Celá se klepeš."
Klečí u mojí postele a hladí mě po vlasech.
"Můžeš si ke mně ještě na chvilku lehnout a zahřát mě? Je mi strašná zima." Nevím co dělá, mám hlavu schovanou pod peřinou a ztěžka oddechuji. Slyším jen jak otevírá dvířka mojí skříně a šuplíky, načež mě tahá z pod peřiny a začne mě navlékat do huňatého svetru a na nohy mi oblékat pletené ponožky. Vleze si ke mně pod peřinu a schoulenou u něj v náručí mě tře těmi svými velkými dlaněmi aby mě zahřál.
"Je to trochu lepší?" Přikývnu a pomalu se přestanu klepat. "Měla by ses z toho vyspat," políbí mě na čelo a já neprotestuji, zavírám oči a v teple jeho náruče znovu usínám.

Musí být už odpoledne, když se proberu. Žaludek mám stále na vodě, ale už se mi nechce zvracet. Stejně bych neměla co. Všechen alkohol který jsem do sebe včera vyklopila, je dávno pryč. A stejně tak Tom, jak zjistím když se vyhrabu z postele abych si došla do kuchyně pro sklenici vody. Stále je mi chladno, ale ne takové jako před tím a tak začnu odhazovat vrstvy oblečení do kterých mě navlékl, dokud nezůstanu zabalená jen v županu a teplých ponožkách. Jsem sama, uvědomím si, když se rozhlížím po prázdném bytě, zatím co pomalu usrkávám vodu ze sklenky, opřená zády o kuchyňskou linku. Tohle jsem přeci chtěla. Být sama. Tak proč se do hajzlu cítím zklamaná, že tu není, že odešel když ví, že mi není dobře. Zkontroluji čas na hodinách visících na stěně. Velká ručička se zrovna s tichým cvaknutím přehoupne na pětku, když v zámku vchodových dveří zachrastí klíč.

"Doprdele! Lekla jsme se tě!" zakleji a začnu fofrem sbírat střepy sklenice, která mi vypadla z ruky na podlahu. Nejsem zvyklá, že by si to někdo jen tak nakráčel ke mně do bytu. Zatraceně, Tome, obracíš mi život vzhůru nohama!
"Promiň, nechtěl jsem tě vyděsit. Doufal jsem, že ještě budeš spát, než se vrátím." omlouvá se a popadne hadr odložený u dřezu, aby setřel vodu rozlitou po podlaze. "Už je ti lépe?"
Neodpovím a jen přikývnu. Mám hned několik otázek. Kam šel? Kde vzal moje klíče? A proč se vrátil? Proč se zatraceně pořád tak stará, když se starat nemusí?! Víc než o odpovědi na moje dotazy, teď ale stojím o obyčejné obětí a tak se mu prostě vrhnu do náruče. Stoupám si na špičky a přesto tváří zabořenou v jeho hrudi nedosáhnu ani k úrovni jeho klíčních kostí. Muchlá mě v náručí a rty mi obtiskává do vlasů.

"Myslela jsem, že jsi odešel." Sevřu ho pažemi kolem pasu o něco těsněji, když přiznám, že mi jeho nepřítomnost byla nepříjemná, jako kdyby snad hrozilo, že si to ještě rozmyslí a znovu odejde.
"A nechať tě tu samotnou, když je ti zle? Tobě to nedošlo, Sawyerová, viď? Mě se jen tak nezbavíš," špitne mi pobaveně a vezme mě do náruče, aby mě vysadil na kuchyňskou linku a mohl mi předvést obsah papírové tašky, kterou odložil po svém příchodu na stůl. "Na, sněz to!" podá mi kelímek s horkou tekutinou.
"Tome, já..." chci se vymluvit na žaludek na vodě, ale zarazí mě dřív, než stihnu pokračovat.
"Proboha, je to jen vývar, Maddie! Něco prostě sníst musíš. Koukej to do sebe dostat a bez řečí." Nemám sílu se s ním dohadovat, ani dál odpírat jídlo prázdnému žaludku a tak bez dalšího odmlouvání začnu upíjet polévku rovnou z kelímku, za což jsem beze slov pochválena Tomovým spokojeným pohledem.