Jeden rok

Známý parfém

Budí mě silná sladká vůně prostupující domem. Na okamžik jsem myslela že se mi to jen zdálo, ale když otevřu oči, zjistím že to není sen, opravdu jsem tady. Civím do stropu a přemlouvám se abych vstala z postele, tolik se mi nechce. Zvuk telefonu drnčícího v kalhotech úhledně složených na židli mě ale donutí vyhrabat se z pod peřiny a natáhnout se pro něj.
"Dobré ráno," ohlásím se do telefonu, když se pro něj konečně doploužím. Je to Ethan aby mi připomněl že mě už za půl hodiny vyzvedne doma. Zděšeně kontroluji čas - je půl deváté ráno. "Uhmm... poslyš, já nejsem doma."
"Jak jako že nejsi doma?" s jeho hlasem si pohrává nedůvěřivost.
"To je na dlouhé vyprávění. Pošlu ti svoji polohu, ať víš kde mě máš nabrat. Zatím," rozloučím se a fofrem se začnu převlékat.

"Dobré ráno," pozdravím Dianu která už úřaduje v kuchyni. Voní to tu po rebarborovém koláči který se pomalu peče v troubě a po čerstvé kávě.
"Dobré ráno, Madelyn. Spala jste dobře?" zajímá ji a já souhlasně přikývnu. "To jsem ráda. Chystáte se někam?" prohlíží si mě tázavě když na stůl položí šálek kávy určený mně. Automaticky mi do něj naleje trochu plnotučné smetany a já se do něj s chutí pustím, byť normálně kávu piji pouze černou.
"Vyzvedne mě tu bývalý šéf a odveze mě do nemocnice na výměnu nasogastrické sondy," ukážu na hadičku přilepené k mé tváři. "Pak mě čeká první ambulantní sezení u psychiatra," dodám se studem. Vím že dnes chodí k psychiatrovi kde kdo, přesto je mi poněkud nepříjemné o tom otevřeně mluvit a jednoduše se za to stydím.
"Budu vám držet palce, drahoušku," pohladí mě po vlasech a povzbudivě se na mě usměje. "Nachystám vám termosku s horkým vývarem. Je to lehké, snadno stravitelné jídlo, ale velmi výživné. Spousta vitamínů, minerálů, kolagenu a dobrých tuků. Přecedím vám ho ať ho můžete v průběhu dopoledne upíjet. Stačí malé doušky, aby vám nebylo těžko. Až se vrátíte, bude vás tu čekat rebarborový koláč." S díky přijmu termosku a vyřítím se ze dveří, když na cestě před domem zaslechnu troubení.

"Nebudu se ptát cos dělala v baráku na jehož poštovní schránce stojí napsáno Hiddleston," protočí na mě Ethan oči když se usadím vedle něj do auta.
"Přespala jsem u jeho mámy, on o tom neví. Je to milá paní. Uvařila mi polévku," zamávám mu vedle hlavy termoskou a rovnou si trochu upiju. Vývar je výborný, silný po kuřecích skeletech a lehce nasládlý po mrkvi. Dlouho jsem tak dobrý nejedla. Doušky polévky prokládám hlty nutridrinku, který mám téměř celý vypitý když zaparkujeme před nemocnicí.
"Připravená?" sevře Ethan povzbudivě mou dlaň a věnuje mi úsměv.
"Ať už to máme za sebou..." vydechnu a odhodlaně vystoupím z auta. Je to dlouhé a náročné dopoledne. Přehazují si mě lékaři jako horký brambor a většina se mě jich snaží přesvědčit k nástupu na psychiatrii. Dostanu novou sondu na minimálně další měsíc a teprve pokud budu zvládat pravidelně jíst a začnu přibírat, budou o odstranění sondy uvažovat. Množství tobolek železa, hořčíku, vápníků a dalších suplementů které si sebou z nemocnice odnáším, dohromady vytvoří plnou hrst která by jednoho zasytila na celé ráno.

To poslední co zbývá, je návštěva psychiatra a psychologa. Po krátkém rozhovoru dostávám antidepresiva a termín prvního sezení, i kontakty na podpůrné skupiny, včetně hromady informačních letáků pro mě a mé blízké. Nikdo nevidí rád že se chci léčit ambulantně, ale jsou vstřícní a respektující k mému rozhodnutí. Fakt že jsem za celé dopoledne zvládla vypít všechnu polévku a celý nutridrink, na mě má dokonale povzbuzující účinky a v celé té euforii z úspěchu si na odchodu ještě poručím v nemocničním bufetu velké vanilkové cappuccino.
"Můžu pro tebe ještě něco udělat?" zajímá se Ethan když zastavíme u domu Diany.
"Udělal jsi toho pro mě dost," odpovím s úsměvem a zvednu se k odchodu, ale on mě zastaví.
"Víš, přemýšlel jsem nad tvým návratem do práce. Jistě, teď ne jako baletka, a chápu že se nebudeš chtít účastnit natáčení, ale napadlo mě... Hodila by se mi pomoc s choreografií na zimní sezónu a slečna Helen bude odcházet na mateřskou a nemám nikoho kdo by po ní převzal přípravku pro děti. Kdybys o to místo měla zájem... Nemusela by ses s ním v Opeře ani potkat."
"Budu nad tím přemýšlet," slíbím mu ochotně než se rozloučíme.

"Jste to vy, Madelyn. Díky bohu!" otevře mi Diana dveře domu a rychle mě vtáhne dovnitř. Na první pohled se zdá být krapet nesvá a roztěkaná. "Doufala jsem že se vrátíte co nejdřív. Dřív než dorazí Thomas."
"Tom sem přijede?!" vytřeštím na ni zděšeně oči. Nechci se s ním potkat. Nechci aby mě takhle viděl a vlastně ani aby věděl že jsem zpět. Panika která se mě zmocňuje, je během okamžiku přerušená zaklepáním na dveře. "To je on?!" písknu tiše a vyděšeně pohlédnu Dianě do očí.
"Pojďte, tady," dovede mě k velké spíži v kuchyni, do které mě popostrčí a přisune mi tam štokrle k usazení. "Zůstaňte tiše, sem Thomas nikdy nechodí. Vaše věci z jeho pokoje už jsem schovala," zvedne si ukazováček ke rtům na znamení toho, že mám být zticha a dřív než stačím cokoliv namítnout, zavře za mnou dveře.

Přes dveře slyším hlas Diany doléhající sem z chodby jak vítá svého syna a vlna vzrušení projde mým tělem až do konečků prstů, jako rána elektrického proudu, když uslyším zcela zřetelně i jeho. Oba jsou v rozhovoru hlasitější když se blíží do kuchyně a když je zaslechnu přímo za dveřmi spíže, zadržím instinktivně dech. Je tak blízko... stačilo by otevřít ty zpropadený dveře a mohla bych se mu podívat do těch jeho modrých očí. Jak asi teď vypadá? Změnil se za ty čtyři měsíce hodně? Nosí pořád to roztomilé strniště? Je spokojený? Je šťastný? Má někoho? Tok mých myšlenek doposud přehlušující jejich rozhovor, přetne až jeden z jeho dotazů.
"Ty máš nový parfém?"
"Ach... to bude asi ten rebarborový koláč, co jsem ráno pekla," odpoví mu Diana a nemusím ji ani vidět, abych z tónu jejího hlasu poznala, že mele z vody a snaží se jeho dotaz zahrát do outu.
"Ne, ne, to není koláč. Tohle je..." odmlčí se aby zhluboka nasál vůni do plic, "tohle je něco jiného. Už jsem to cítil, ale kde jen..." zase ta trýznivě dlouhá odmlka. Rychle očichám sama sebe a nejradši bych si jednu vlepila. Tenhle svetr na sobě mám už druhý den a druhý den v něm na sebe šplíchám svůj parfém. Ten samý který nosím už dlouhé roky a který Thomas dobře zná. Sakra! Jsem jako chodící reklama na tu vůni.

"Děje se něco, Thomasi? Zdáš se mi nějaký skleslý, chlapče."
"Ne, v pořádku, já jen... to ta vůně, něco mi připomněla," odpoví jí zvláštním, snad bych dokonce řekla že smutným tónem. Tolik mě žere že tam nejsem a nemohu je vidět, že nevím co se za těmi dveřmi děje.
"Něco a nebo někoho...?" neodpustí si Diana svou otázku a aby toho nebylo málo, ještě ji povýší na další level. "Třeba jistou, mladou baletku...?" Fakt díky, Diano. Nevím o co se tu ta žena snaží, musí jí být jasné že je oba dobře slyším.
"Nechci o ní mluvit, mami." Díky bohu!
"Měl bys o ní mluvit, Thomasi." Sakra, Diano! "Měl bys mluvit o tom co tě trápí. A já vidím jak se trápíš od té chvíle co odjela." Proč mi tohle Diano děláte?!
"Já-já, já na ni prostě jen nedokážu přestat myslet! Snažil jsem se, zkoušel jsem se víc stýkat s přáteli, poznat někoho jiného, víc se ponořit do práce... jenže si vždy vzpomenu jak mi s ní bylo, každou ženu s ní srovnávám a když přijdu na natáčení do Opery, je to jako bych dostal ránu pěstí přímo do obličeje."

Sedím usazená na stoličce, obklopená sklenicemi se zavařeninami a po tvářích mi tečou slzy. I jen slyšet jakým způsobem jsem se na něm podepsala mě bolí víc než cokoliv jiného. Tohle s muži dělám, ubližuji jim...ubližuji sobě.
"Chlapče," posteskne si nad ním Diana, "mrzí mě to za tebe. Ale neměl by ses vzdávat, to Hiddlestonové nikdy nedělají. Madelyn je milá a chytrá dívka, jistě měla dobrý důvod pro to aby odjela a přestala se s tebou vídat. To ale neznamená že není stejně zničená jako ty a že by tě neměla ráda." Co-cože?! Diano, probůh! Proč mu tohle říkáte?!
"Nemyslím že bych jí nějak zvlášť chyběl. Za celou tu dobu se ani jednou neozvala a je víc než zřejmé, že i přátelům zakázala aby se se mnou o ní bavili. Nedostal jsem z nich o ní ani slovo."
"Možná má sama svých problémů dost a dá o sobě vědět až bude připravená," konejší ho a v mé představě ho u toho hladí po těch jeho zrzavohnědých zvlněných vlasech.
"Vím že má problémy, že není úplně v pořádku, ona je tak... tak komplikovaná! Kdyby se mi svěřila... kdyby se mi otevřela a pustila mě k sobě. Je mi fuk s jakými démony se pere, byl bych tu pro ni, pomohl bych jí." Přikrývám si po jeho slovech ústa dlaní abych umlčela zoufalý, uplakaný výkřik. "Udělal bych pro ni cokoliv, mami..."

Zvonění telefonu je v rozhovoru přeruší. Slyším jak se Tomův hlas vzdaluje a když se vrátí zpět, omlouvá se že už bude muset jít, že to byl někdo z práce. Už nevnímám jeho loučení s matkou, ani Dianu která otevírá dveře spíže když Tom odejde, neposlouchám jak mě vybízí abych šla ven. Zůstávám tu sedět a tiše brečet. Do hajzlu se vším! Do hajzlu se mnou! Do hajzlu se zasranou anorexií, depresí i mámou!