Jeden rok

Nové šaty

Já prostě nevydržím nepublikovat tuhle kapitolu hned! 😅

Stojím před budovou královské Opery a přijdu si zvláštně, skoro stejně jako když jsem sem nastupovala poprvé s Ethanem, jako jeho hlavní sólistka. Přesto je to jiné. Dnes moje kroky nebudou mířit do levého křídla k šatnám členů souboru, jako tomu bylo mnohokrát před tím, ale vydám se na druhou stranu, k tanečním sálům studentů. Nebudu se zahřívat a protahovat, ani si chystat baletní piškoty, nebudu tančit tak jako dřív. Vést přípravku je něco docela jiného, na hony vzdáleného tomu co jsem zde dělávala jako sólistka. Napadne mě že bych mohla zajít pozdravit Alici s Tobym, když na ochozu v patře zaslechnu z druhé strany budovy smích a hlasy. Nevím však co přesně se tam děje, ani kdo je tam přítomný a nemíním to zjišťovat, nedej bože potkat Thomase. Hadičku výživové sondy už sice zavedenou nemám a pod vrstvami podzimního oblečení není má vyzáblost tolik patrná, obzvlášť po tom, co se mi za poslední týdny léčby a Dianiny péče povedlo nabrat dobrých šest kilogramů, přesto se s ním nemíním setkat. Ne zde, ne takhle... nebyla bych se mu schopná podívat do očí, navíc ne po tom co jsem ho slyšela u Diany doma.

"Jsi tady," vítá mě tiše Ethan před sálem v pravém křídle, který je vyhraněný pro zkoušení přípravky. Jako kdyby ho překvapilo že jsem opravdu přišla a na poslední chvíli nevycouvala. Ne že by mě to snad nenapadlo... "Budeš mít teď do konce listopadu o dvě děvčata méně, rodiče je omluvili pro nemoc. Počítej že ti odpadnou další, na podzim je to tak vždycky. Furt nějaké rýmičky, kašílky, ble..." podává mi seznam zapsaných dětí abych se s ním seznámila. "Hodina začíná za dvacet minut, tak se tu zatím porozhlédni a kdybys něco potřebovala-"
"Vím kde tě najdu, cestu k tobě do kanclu jsem ještě nezapomněla," mrknu na něj a cpu ho ven ze dveří abych měla klid na přípravu.
"Jo, ještě drobnost. V levém křídle se natáčí, je tam i... Hiddleston. Tak jen... abys s tím počítala a nepřekvapilo tě že ho potkáš kdybys tam šla."
"Budu se držet tady," kývnu s úsměvem aby neměl obavy. Vážně nestojím o to na Toma narazit.
"Jo, to zní rozumně. Tak zatím," rozloučí se a konečně mě nechá samotnou.

Netrvá to dlouho a první děti se začnou scházet k dnešní lekci. Postupně se s každým mezi dveřmi seznamuji a odškrtávám si jména příchozích. Když je čas začít, chybí akorát Olivie Houston a Emily Chandyová. Lhala bych kdybych tvrdila, že jsem z toho neměla trochu obavy, ale ty se rychle rozplynuly. Působí to až magicky uklidňujícím a naplňujícím způsobem, být mezi všemi těmi dětmi. Malé slečny v růžových trikotech a tutu sukýnkách, nadšeně podporující jedna druhou, bláznivě tančící naprosto na cokoliv co jim pustím. Je úsměvné sledovat je jak se snaží působit důležitě když jim nechám hrát baletní klasiku. Berou to tak vážně a přesto v tom není ani špetka té toxické atmosféry a soutěživosti, kterou znám z doby dospívání na baletní akademii. Mají prostě jen velkou radost z tance a z úspěchu při každém povedeném plié v první až páté baletní pozici, které dnes u týče trénujeme. A já je nadšeně chválím a povzbuzuji, včetně těch kterým se až tak nedaří. Matně si vybavuji že jsem kdysi, jako malá holka mívala z tance stejnou radost. Dnes už je to dávno pryč, už se tak jako ty malé dívky tady přede mnou při baletu necítím. Teď tyhle pocity zažívám jen když tančím opilá v baru s Tobym a Alicí. Jak ti se asi mají...

"Slečno Sawyerová, já bych asi taky potřeboval pár baletních lekcí na osvěženou," ozve za mými zády od dveří do tanečního sálu. No do prdele! Rozeběhnu se k nim a oběma jim skočím kolem krku.
"Tak ráda vás vidím!" pištím jak malá holka když kolem sebe všichni tři nadšeně poskakujeme a oni piští společně se mnou. "Jak-jak víte že-"
"Ethan..." mrkne na mě Toby a odtáhne nás stranou do chodby, protože do sálu vchází první rodiče aby si vyzvedli děti po baletní lekci. "Říkal že tě tu najdeme."
"Tedy přesněji, říkal že jsi zpět už nějakou dobu, ale že nejsi úplně připravená na nějaký kontakt. Ale teď jsi na tom už prý lépe. Vypadáš lépe," prohlíží si mě nadšeně Alice.
"Jo holka, viděli jsme fotky z vystoupení v New Yorku. Fakt si před tím kolapsem vypadala děsně." Alice po něm šlehne zmlkni blbečku pohledem, ale mě to přijde úsměvné. Sama zpětně musím uznat, že jsem vypadala hrozně. Cítila jsem se hrozně. A pořád to není ideální, ale ano, vypadám i se cítím lépe.
"Co děláš dnes večer? Mohli bychom někam zajít a pokecat. Máme co dohánět. Musíš nám všechno vyprávět!" škemrá Alice a Toby jí divoce přikyvuje. Nemůžu se přestat smát jak mě těší je zase takhle vidět.
"Tak co třeba večeře?" navrhnu a oni si vymění zaražené pohledy. To mě pobaví ještě víc. Chápu to, nejsou zvyklí chodit se mnou na jídlo, nebo mě vůbec vidět jíst. Doposud jsem se společnému stravování vždy vyhýbala a pozvání na večeře a obědy odmítala. Oba ale souhlasí a tak je to jasné. Večer máme rande ve třech.

***

Mám pocit, že jsou teď dny stále jen stejné, mění se snad pouze počasí. Můj život momentálně jede v pevně stanovených a zajetých kolejí, veškerý čas vyplňují jasně danými rituály které mi pomáhají a vlastně mě i těší. Snídaně a ranní rozhovory s Dianou před tím než odejdu do práce, termoska s vývarem bez kterého už si nedovedu představit den. Zastávka na kávu s Alicí před tím než se vydáme do Opery, kde se dopoledne věnuji administrativě abych naplnila celý úvazek, který mi Ethan nabídl. Pravidelné obědy s donáškou, které si s Tobym a Alicí dopřáváme zašití v některém z prázdných tanečních sálů. Přijdu si při nich vždy jako malá holka na přespávačce s kamarády, když si vytaháme na zem žíněnky, obědváme na nich rozvalení a žvaníme o všem možném. Odpolední taneční lekce s dětmi, zastávka pro zákusek po večeři cestou z práce, a pak domácí pohoda s Dianou. Někdy vaříme, jindy mě učí šít, plést, nebo háčkovat. O víkendech se věnujeme práci na její velké zahradě, chodí se mnou na podpůrné skupiny, nebo jen sedíme doma na gauči a čteme si, sledujeme staré filmy. Jediným vybočením z rutiny se stávají dny kdy se jí ohlásí na návštěvu Thomas, nebo její dcery Sarah a Emma. To pak po sobě zahlazuji v domě stopy a vyrážím ven za Alicí a Tobym, nebo Ethanem. Je až s podivem, že se mi celou tu dobu daří zde u Diany i v Opeře vyhýbat se mu.

Dnes ráno je obzvlášť chladno. Konec listopadu sebou přináší pravé zimní počasí. Stojím v kuchyni u velkého francouzského okna při vstupu do zahrady a pozoruji s hrnkem čaje v dlaních jak mráz vše venku postříbřil. Je to jako kdyby tam někdo rozsypal do trávy hromadu krystalového cukru a ty krystalky se blyštily když se do nich opírají první paprsky ještě nepříliš silného, ranního slunce. Nechce se mi do té zimy ven, nejradši bych dnes zůstala tady v teple a jen sledovala dění za okny. Ale čeká mě práce a navíc jsem Alici slíbila, že s ní dnes půjdu po práci na vánoční trhy. Z toho se nevykroutím.
"Ale ale, tyhle šaty jsem na vás ještě neviděla. Jsou nové?" prohlíží si mě se zvídavým úsměvem Diana, když se pustí do chystání snídaně pro nás dvě. Nadšeně přikývnu a se smíchem v nich předvedu pár šílených póz. Mám z nich velkou radost. Je to první kousek oblečení který jsem si za poslední dobu koupila, tím myslím za dobu co se léčím. A rozhodně nebude poslední.

"Už to bylo potřeba, ze všeho jsem vyrostla."
"Moc vám to sluší, Madelyn. Nejen ty šaty. Celá jste taková... rozzářenější." Musím jí dát za pravdu, že na mě těch pár kilogramů do plusu má dobrý vliv. Dnes ráno jsem si navážila už jednapadesát kilo, což je při mé výšce stále výrazná podváha a do ideální váhy i na baletku mi ještě kilogramy schází, a pak začne práce na tom si je udržet, ale zdaleka to už není tak hrozné jako při kolapsu v New Yorku. Sice se nevejdu pomalu do žádného oblečení v mé skříni, ale sama sebe musím zhodnotit jako hezčí. Už se mi z pohledu na sebe do zrcadla ve spodním prádle nechce zvracet kvůli trčícím kostem a papírově tenké kůži, pod kterou se rýsovaly šlachy a žíly. Zase mám trochu zadek a díky baletním tréninkům které si stále dopřávám, není ani úplně plochý. Vlasy se mi začínají znovu lesknout a pleť mám také konečně zdravou barvu, už se mi tolik nelámou nehty. Přestává mě zmáhat neustálá únava i pocit chladu. Přijdu si prostě zdravější a hezčí. Tyhle krémové, propínací šaty po kolena, s dlouhým rukávem a polokolovou sukní jsou jen třešničkou na dortu.

Den ubíhá rychle, venku padá první letošní sníh a já se snad i začínám na ty vánoční trhy s Alicí těšit. Ze snění o zasněženém Londýně mě vytrhnou až první příchozí děti na dnešní lekci. Pomalu se to tu plní a já si odškrtávám docházku jako vždy, než začneme. Olivie Houston a Emily Chandyová stále chybí.
"Tak děvčata, pustíme se do toho," pokynu všem dívkám k zaujetí první pozice po protažení, ale vyruší nás zaklepání na dveře.
"Omlouvám se že jdeme pozdě. Vedu dnes neteře poprvé a nevěděl jsem kde vás najd-" zarazí se v půlce slova, když zvedne pohled od dvou dívek které sem přivedl a střetne se s tím mým, neméně překvapeným a šokovaným.
"Thomasi..."

***

Je to tady, shledání Toma s Maddie po tolika měsících! Připravte se, protože další kapitoly budou jedno drama za druhým! 🫣