Jeden rok

Kolegové

"Zlato? Hej, zlato, probuď se..." hladí mě Alice po vlasech zatímco mě budí. "Je čas vstávat. Toby už šel, musím taky běžet, ale nachystala jsem ti něco na sebe. Ethan tě odveze za Tomem." Se zívnutím jí ukážu vztyčený palec na srozuměnou, ale to jediné k čemu se přiměji je otočit se na druhý bok a dál spát. Ne že bych nechtěla vidět Toma, já jen... bojím se mu přijít na oči a nejradši bych zbytek života strávila tady, zahrabaná ve své posteli. Tak moment... co dělám ve své posteli?!
"To tys mě odnesl zpět do postele?" řeknu namísto přání dobrého rána, když se rozespale doplahočím do kuchyně za Ethanem, který zde chystá kávu.
"Potřebovala ses pořádně vyspat," odpoví a postaví přede mě plný hrnek.
"Mně se ale spalo dobře... s tebou."
"Mně ale ne..." posadí se naproti a zadumaně mě pozoruje.
"Roztahovala jsem se snad?" zajímá mě když na něj otráveně zvednu obočí.
"Naopak..." usměje se podmanivým způsobem, "tulila ses," zubí se a já vím naprosto přesně co se tím snaží říct.
"Chápu... s odkrveným mozkem se musí spát strašně..." hodím po něm kyselý ksicht. Ten hňup se tlemí od uchu k uchu až se musím začít usmívat taky.
"Sluší ti to když se směješ."
"Aaaaa, sklapni!" švihnu po něm utěrkou a odkráčím se převléct.

Cesta do nemocnice mi přijde nekonečně dlouhá, přesto se peru s myšlenkou říct Ethanovi aby zastavil, abych mohla vystoupit z auta a odejít někam do hajzlu, jen abych se setkání s Tomem vyhnula. Nemůžu to ale udělat, už jen kvůli Dianě ne.
"Mám jít s tebou?" chce vědět Ethan když zastaví před nemocnicí, kde už na mě Diana čeká. "Fajn," odpoví když zavrtím hlavou, "počkám tady." Tohle musím zvládnout sama.
"Jak je vám, drahoušku?" vítá mě Diana vřelým objetím. S ní po boku se cítím zase o něco lépe, klidněji, a to i mezi stěnami nemocnice, které mi samy o sobě nahánějí hrůzu. Když máte všechny své dosavadní návštěvy nemocnic spojené s hroznou umístění na psychiatrii, přirozeně vás tahle místa děsí. Je to iracionální strach, který se vás chytne a už vás nepustí.
"Lépe než bych si zasloužila," zhodnotím to jak se cítím. Ona se na mě však konejšivě usměje a postrčí mě dál do chodby vedoucí k Thomasově pokoji, před kterým nás už čeká jeho ošetřující lékař.
"Pan Hiddleston je již vzhůru. Je trochu zmatený, ale očekává vás," mluví doktor s Dianou, když se pozdraví. "Prosím, pojďme," otevře dveře pokoje a Diana ho následuje.

"Mami..."
"Thomasi... jak je ti?" slyším jejich uvítání otevřenými dveřmi až na chodbu.
"Doktor říkal že mě srazilo auto."
"Nepamatuješ si to?" zní Diana trochu znepokojeně.
"To je zcela normální, při otřesu mozku, že si pacienti úraz nevybavují. U vašeho syna se, vzhledem k rozsáhlosti traumatu objevuje amnézie ve větším rozsahu," vysvětluje jí lékař, a pokud to měl být jeho způsob jak ji uklidnit, tak se mu to fakt moc nepovedlo.
"Co to znamená?" dožaduje se Diana dalšího upřesnění a teď už zní skutečně celkem naštvaně.
"Že má problém vybavit si více věcí z nedávné minulosti. Každopádně je to stav pouze dočasný. Čím více podnětů dostane, tím dříve si začne vzpomínat."
"Pamatuješ si co se dělo včera před nehodou, drahoušku?"
"Byl jsem s Olivíí a Emily," odmlčí se aby zapátral v paměti, "ale pak už nevím."
"Nevzpomínáš si na Madelyn?"
"Na Madelyn?" opakuje po Dianě zmateně a já si teprve teď dodávám odvahy k tomu abych vešla dovnitř jeho pokoje. Je na něj tristní pohled. Na čele má zalepenou ránu, pod pravým okem řádně fialový monokl a na rukou má několik šrámů. Přesto se na mě dívá vlídně, překvapeně, s vřelým úsměvem a zkoumavě si mě prohlíží. Dopřávám si chvilku na rozdýchání pohledu na něj a zahnání slz co se mi neovlivnitelně naženou do očí, než mi dojde co se tu děje.

"Ty... ty si na mě nevzpomínáš, že?" vytuším z toho jak mě sjíždí pohledem a střídavě jím přeskakuje ze mě k Dianě a zpět, jako kdyby čekal na to že ho Matka uvede do obrazu.
"Promiň... já... vím že tě znám, jsi mi povědomá, ale... nedokážu si vybavit... já... já neví-"
"To je v pořádku," skočí mu do řeči s úsměvem Diana, "ty a Madelyn jste-"
"Kolegové!" přeruším teď já ji ze strachu z toho co by mu řekla. Ignorujíc její nechápavý a vyčítavý pohled to celé ještě umocním. "Tedy, kolegové... potkávali jsme se na tvém posledním natáčení. Jsem baletka, doublerka tvojí herecké kolegyně. Učím tvoje neteře, Olivii s Emily, baletní přípravka v Opeře. Včera jsme se tam potkali, tak jsem jen chtěla vidět že jsi v pořádku."
"Natáčení si vybavuji..." zapojuje znovu usilovně hlavu, "Mia... Doubluješ Miu Wasikowsku, že ano?"
"Ano," přikývnu souhlasně. "No, vidím že jsi v pořádku, tak... já už asi... asi už půjdu," soukám ze sebe krapet chaoticky ve snaze odsud co nejdřív vypadnout. Cítím na sobě Dianin pohled, slyším jak se nadechuje aby něco namítla, ale nedám jí šanci. "Máte si toho určitě s mámou hodně co říct, nebudu vás rušit. Drž se a dej se brzy do pořádku," couvám rychle pryč z pokoje, div neporazím stolek za sebou, "třeba se ještě někdy uvidíme," rozloučím se a vypadnu odsud fofrem na chodbu.

Srdce mi zběsile tluče a ztěžka dýchám, když se zády opřu o chladnou stěnu na chodbě. Vždy mě nemocniční nátěr stěn fascinoval. Všimli jste si někdy že jsou zdi většiny nemocnic aspoň do půlky natřené omyvatelnou barvou? Není mi dobře z představy toho proč tomu tak je, proč v nemocnici potřebují omyvatelné zdi. Na mysl mi vyvstane jak mě Ethan kdysi nesl podobnou chodbou v náručí, když mě našel v koupelně s pořezaným zápěstím. Hlava mi visela volně zakloněná přes jeho paži a to jediné co si vybavuji jsou cákance mé krve ulpívající na těch omyvatelných stěnách... Při vzpomínce na to se mi udělá zle a svezu se zády o zeď na podlahu. Nevzpomíná si na mě... pustím se do pláče, když si dlaněmi zakryji tvář, a nejsem sto určit jestli to je pláč zklamání, nebo úlevy. Ve výsledku asi obojí. Část mě velmi doufala, že tahle nehoda něco změní, něco co jsem si doposud sama nebyla ochotná přiznat. Ta druhá, větší část mého já je ale ráda a ulevilo se jí. To jsem si přeci včera, když dovedl holky na lekci přípravky přála, aby na mě zapomněl... Tak tady to mám, stalo se to, neví kdo jsem, nevybavuje si mě, nevzpomíná si... nevzpomíná si na nic z toho co se stalo, co mezi námi bylo. Nebude ho trápit nic z toho co jsem mu udělala, protože to jeho mysl zašantročila někam hluboko.

"Madelyn?" překvapí mě Diana stojící nade mnou. "Co...? Proč...? Proč jste mu neřekla pravdu?!" dívá se na mě s ničivou výčitkou. Trvá mi než se vyškrábu zpět na nohy, znovu se mě zmocňuje únava a i když se mi to těžko přiznává, tak i hlad. Od včerejšího oběda jsem nic nejedla.
"Nepamatuje si na mě..."
"Vzpomene si když mu řeknete co se stalo a strávíte s ním trochu času," namítne nechápajíc v čem je problém.
"Já mu ale nechci říkat pravdu, nechci s ním trávit čas, nechci aby si vzpomněl!" vysvětluji urputně a do očí se mi znovu hrnou slzy. "Copak to nevidíte, kam sem ho dostala, kam sem dostala sebe?! Ničila jsem nás oba několik měsíců, trápila nás všechny, a když se to celé konečně vydalo správným směrem, stačilo jedno jediné pitomé setkání a oba nás to málem stálo život! Já se nechci dívat na to jak kvůli mě trpí! Bude lepší když se nebudeme potkávat. Bude lepší mu o mně nic neříkat. S trochou štěstí si na mě nikdy nevzpomene... Mrzí mě to..." otočím se rezignovaně k odchodu, ale tahle ženská je urputnější než kdokoliv jiný koho znám. Už chápu po kom má Thomas tu svoji paličatost.

"Takže co?! Budete trpět vy bez něj?!" křikne za mnou chodbou a trefí tak hřebíček na hlavičku. Vzdát se ho mě bolí, neskutečně bolí, ale ano, radši budu trpět já tím že o něj definitivně přicházím, než vidět trpět jeho tím jak se mu neustále pletu do života.
"Chci jen aby byl šťastný!" štěknu zoufale v odpověď. Proč to nechápe?! Proč nevidí že se snažím udělat pro jejího syna to nejlepší?! Lidé kolem se po nás začínají otáčet, jako kdybychom tu tropily tohle divadlo snad pro jejich pobavení. Ani Dianě to zjevně není příjemné, protože překoná vzdálenost mezi námi a dost tišeji, tak abych to slyšela pouze já, ke mně začne promlouvat o něco smířlivěji.
"Nic si nepřeji víc než štěstí svého syna, Madelyn. Ale jsem jeho matka a znám ho. A vidím že bez vás je akorát nešťastný. A i vás jsem poznala dost dobře na to, abych věděla jak bude bez něj vám, drahoušku. Doufám, že s tím dokážete žít..." Políbí mě s těmi slovy na čelo a s vřelým, leč zklamaným úsměvem na tváři, mě tu nechá stát uprostřed chodby a vrátí se zpět do Thomasova pokoje.

"Nechci o tom mluvit!" umlčím Ethana zdviženou dlaní ještě dřív, než se stihne nadechnout v otázku. Praštím sebou zády o auto přímo vedle něj, takže tu teď oba mlčky stojíme a opíráme se o jeho vůz. "Nepamatuje si mě. Má poúrazovou amnezii. Neví kdo jsem..." pustím to ze sebe když se dostatečně uklidním. Nečekám že mi bude Ethan klást otázky ohledně Toma, zná mě příliš dobře aby mu bylo jasné že teď potřebuji otočit myšlenky jiným směrem, nejlépe je úplně vypnout. Otevře mi dveře na straně spolujezdce a ještě než je za mnou přibouchne, položí mi jedinou otázku.
"Chceš si toho panáka dát u tebe, u mně, nebo někde venku?"