Nevím jak dlouho jsem ležela na zemi bez pohnutí. Když jsem se probrala, hned jsem se sháněla po Diabalovi. Stál přímo u mě a strkal do mě nozdrami. Chtěla jsem se postavit, ale pravou nohou mi projela ostrá bolest a nezbylo mi nic jiného, než zůstat sedět. Ještě jsem to jednou zkusila, ale bolest mi nedovolila se o moc pohnout. Chvíli jsem se zmítala na zemi, ale nepodařilo se mi vstát. Nezbylo mi nic jiného, než vytáhnout z kapsy mobil a zavolat 155. Nahlásila jsem, co se mi stalo a kde se nacházím. Než dorazila sanitka, zavolala jsem Ivetě, které patřila stáj, vylíčila jsem jí, co se stalo a ona slíbila, že přijede, jak jen to bude možné, aby se o koně postarala.
Ukončila jsem hovor a povzdechla si, noha mě bolela čím dál tím víc a už se to skoro nedalo vydržet. Modlila jsem se, aby už přijeli lékaři a od té šílené bolesti mi pomohli. Ale každá vteřina do jejich příjezdu mi připadala jako celá věcnost. Ve skutečnosti ale dorazili do 15 minut. Zajásala jsem, když mi k uším dolehl pronikavý zvuk sirény. Žlutá sanitka zastavila vedle jízdárny, vyskočili z ní dva lékaři a rozeběhli se ke mně. Jeden se mě vyptával, co přesně se stalo a druhý mi prohmatával nohu. Při každém jeho dotyku jsem vyjekla a se slzami v očích je prosila, aby mi dali něco proti bolesti. Řekli, že dostanu silné léky, po kterých budu spát, ale ještě před tím se zeptali, komu mají dát vědět, že jedu do nemocnice. Podala jsem jim mobil se slovy, ať zavolají rodičům.
