Když jsem se vzbudila, byla už na nočním stolku snídaně. Hned jak jsem dojedla se objevila v pokoji sestřička se slovy, že pojedeme na rentgen. Pomohla mi na vozíček a odvezla mě na příslušné místo. Odtamtud do ordinace ke staršímu doktorovi, se kterým jsem mluvila v neděli. Pozorně si prohlédl rentgen mé nohy, svraštil obočí, až se mu vytvořila hluboká vráska.
"Nevypadá to moc dobře. Budeš týden brát vitamíny pro zpevnění kostí a potom uvidíme." napsal recept a podal ho sestře.
Ta mě odvezla zpět na pokoj a řekla, že mi léky koupí a přinese je s večeří. Teď už byl skoro čas oběda který mi zanedlouho sestra přinesla. S chutí jsem ho snědla a teprve teď jsem si vsimla čtyř nepřečtených zpráv na mobilu. Všechny od Adama. Spěšně jsem začala číst.
Adam: Ahoj, jak se má moje kočanda? Nešla bys zítra po škole ven?
Ta byla z neděle.
Adam: Jakto, že neodepisuješ? Stalo se něco?
Tahle také přišla v neděli, ale pozdě večer.
Adam: Ty se mnou nemluvíš?
SMS z pondělka.
Adam: Prosím napiš mi, tohle se nedá vydržet.
Poslední z dneška.
To ne! Blesklo mi hlavou a rychle jsem začala odepisovat.
Já: Prosím tě, promiň mi, že jsem neodepisovala, ale v neděli jsem spadla z koně. Jsem teď v nemocnici se zlomenou nohou.
Vydechla jsem si, když jsem zprávu odeslala. Doufala jsem, že to Adam pochopí a nebude se zlobit, že jsem mu tak dlouho nedala vědět.
V půl čtvrté se ozvalo zaklepání na dveře. Konečně přišla Monča, pomyslela jsem si.
"Dále." řekla jsem a upřeně sledovala dveře.
Osobu, která se v nich objevila, jsem ale vůbec nečekala. Adam. Měl na sobě černé džíny, mikinu s kapucou a v ruce držel krásnou růžovou růži. Byl to dost rozporuplný pohled. Frajer, co vypadá, že je mu všechno jedno, nese svojí holce kytku. Podal mi ji a posadil se ke mně na postel. Chvíli si mě prohlížel, a pak se se starostlivým pohledem zeptal.
"Budeš v pořádku?"
Převyprávěla jsem mu vše, co se stalo i co říkali doktoři. Během mého povídání mě jemně chytil za ruku a pozorně poslouchal.
Když jsem skončila, hleděli jsme si tiše do očí. Nemohla jsem se na něj vynadívat. Monokl už nebyl vůbec vidět, škrábanec na tváři byl,jen lehce patrný, ale roztržený ret byl stále dost viditelný. Ani nevím proč, ale přišlo mi, že mu to sluší ještě víc než normálně.
Naklonil se ke mně a dlouze mě políbil.
Zdržel se lehce přes hodinku, pak mi vtiskl pusu do vlasů a při odchodu řekl, že pošle sestru s vázou na tu růži.
Ta přišla hned vzápětí po jeho odchodu, postavila vázu na noční stolek a chvilku si ji prohlížela.
"Ta je nádherná." řekla potom. "Toho si važ, většinu kluků by ani nenapadlo sem své přítelkyni něčí přinést a obvykle za ní ani nepřijdou."
"Já vím, on je úžasný." usmála jsem se.
Dlouho jsem si krásnou květinu prohlížela, a pak si chvilku četla. Najednou někdo vzal za kliku a vešel dovnitř. Byl to Tomáš. Překvapeně jsem se na něj dívala, a pak střelila pohledem k růži.
"Od koho TO je?" zeptal se pohrdavě hned jak jsme se pozdravili.
"Není to jedno?!" osopila jsem se na něj stejně nepříjemně.
"Kdo je to? Znam ho?!"
"To přeci není důležité." podívala jsem se mu do očí a viděla tam smutek, ale také zlost.
"Je to Adam, že jo." vyhrkl najednou
"Ne!" odpověděla jsem až příliš rychle.
"Sakra," zařval "já to věděl, už na tom Silvestru mi to bylo jasný, jak se furt kolem tebe motal, hajzl. Jak si mi to mohla udělat?!"
Jen jsem ho vyděšeně sledovala a nezmohla se na slovo. V krku jsem měla obrovský knedlík a v očích mě začínaly pálit slzy.
"To jsem si moh myslet. Nenávidím ho! A tebe taky! Už tě nechci nikdy vidět!" otočil se na podpatku a bouchl za sebou dveřmi.
Po tom, co jsem slyšela, mi poklesla čelist. Otřeseně jsem seděla na posteli. 'Tak to by bylo!' pomyslela jsem si s hořkou upřímností. Chtěla jsem sice tuto situaci vyřešit, ale takhle jsem si to nepředstavovala.
'Teď jsem ho definitivně ztratila." prolétlo mi hlavou, až mě z toho bodlo u srdce. Lehla jsem si a hořce se rozplakala. Právě jsem ztratila milovaného člověka.
Tak konečně je s Adamem, jak jste si přály :D doufám, že jsem splnila vaše očekávání, ale nebojte konec ještě nechystám. :)
Dojmy?
Mám vás ráda, čusík :*
