Konečně nastal ten vytoužený den. Byl pátek ráno a Gábina mě vzala na rentgen. Už mě tam dobře znali. Pak jsme zamířily do ordinace ke staršímu doktorovi, který mi, po důkladném prozkoumání snímků, oznámil, že už mě pustí domů. Zajásala jsem radostí a hned má první otázka byla, kdy zase budu moct jet na koni.
"To asi tak za tři až čtyři měsíce." usmál se ironicky lékař.
Sestřička mě odvezla na úplně jiné oddělení, kde jsem ještě nikdy nebyla. V malé místnosti mi rozřízli sádru. Ze zvuku, který vydávala ona bruska, mi běhal mráz po zádech, ale byla jsem ráda, že už se toho závaží zbavím. Ještě jsme se vrátily do ordinace, aby se lékař na mou nohu podíval bez sádry. I když mě některé pochyby a prohmatávaní bolely, snažila jsem nedat nic znát, aby si to mé propuštění nerozmyslel. Doktor mi předepsal další vitamíny, aby se mi kosti zpevnily. Dostala jsem ortézu a všichni zasvěcení mi kladli na srdce, abych nohu v žádném případě nezatěžovala a nesnažila se s ní hýbat, natož ji nějak posilovat. To bylo totiž to první, co mě napadlo, když jsem se na svou útlou nožku, čerstvě vysvobozenou ze sádry, podívala. Celkově jsem za dobu pobytu v nemocnici ztratila podstatnou část své svalové hmoty, ale na zraněné noze to bylo poznat úplně nejvíc.
Odpoledne pro mě přijeli rodiče. Mamka mi pomohla sbalit všechny věci a táta mi asistoval při přesunu do auta. Ještě před tím jsem se řádně rozloučila se všemi členy personálu, se kterými jsem se za svůj zdejší pobyt seznámila. Docela jsem se tu zabydlela. Ze začátku mi připadalo bílé vymalování, bílé dlaždičky, bílé povlečení a bílé pláště hroznědepresívní, ale časem jsem si zvykla.
Celý vikend jsem se učila zvládat úplně běžné činnosti. Problém mi dělalo snad všechno. Úplně největší potíž mi působily schody, ale i nalití vody do sklenice, kdy mi spadly berle a sehnout se pro ně bylo také složité. Pilně jsem di doplnila učivo do školy, což mi zabralo většinu času, ale i tak jsem neměla perfektně naučené úplně všechno. Rodiče se mi snažili co nejvíce pomáhat, ale podle mě by bylo lepší, abych byla samostatná. Pak bych lépe zvládla činnosti ve škole. Když jsem večer ležela v posteli, uvažovala jsem, co vlastně řeknu Tomášovi. Za poslední dobu mi vůbec nechyběl a ani po hovoru s ním jsem nijak netoužila. Nakonec jsem usnula s myšlenkou, že vše nechám náhodě a zařídím se podle situace.
V pondělí ráno jsem si pro jistotu přivstala, abych vše stihla. Rodiče mě nemohli odvézt, protože měli sami dost práce. Když jsem to včera psala Monče, sama mi nabídla, že k nám dojede a pomůže mi s cestou do školy. Vděčně jsem nabídku přijala. Přesně ve smluvený čas dorazila, vzala mi tašku, takže i s tou svojí vypadala jako věšák. Pro jistotu mé ještě trochu podpírala, protože od domu kde bydlím je to k zastávce dost z kopce. Takhle jsme de dopravily do školy, tam mi ještě pomohla s sběrnicemi a vlastně úplně se vším potřebným. Také ostatní holky se mi snažily být k ruce, no možná spíš k noze:D
Tomáš se mě jen potutelně díval, jakoby se mi vysmíval, že mi běžné věci trvají déle než ostatním. Stále víc a víc mi to lezlo na nervy, až jsem to zkrátka nevydržela a dokulhala k němu.
"Jako nevím, ale mě tady nic vtipnýho nepřijde, tak se mi přestaň vysmívat, prosím!" vyplivla jsem na něj.
Zatvářil se jako namachrovanej debílek. "Hele kotě, moc si nevyskakuj, se můžu tvářit, jak chci."
Přičemž zdůraznil slovo kotě.
"Neříkej mi kotě! Sám sis to zařídil tak, že mi 'kotě' říkat nebudeš."
"Jo, jasně. Na mě to sveď! Já za všechno můžu, viď?!"
"Ano, přesně tak." škodolibě jsem se usmála. "Kdo jiný na mě řval, že mě nenávidí a ještě spoustu dalších řečí, jenom kvůli jedné pitomé růži a sám přišel s holýma rukama?" pozvedla jsem obočí a očekávala pěkně okořeněnou reakci. Místo toho ale na mě hodil svůj psí pohled a provinile spustil.
"Promiň, j-já ti nechtěl ublížit, ale prostě mě naštvalo, když jsem zjistil, že ji máš od něj a že v tom je nejspíš i něco víc."
Jeho slova mě překvapila a nevěděla jsem, co říct. Otevřela jsem pusu, ale když jsem nevymyslela vhodnou odpověď, tak jsem jí na prázdno zavřela. Měl pravdu. Musela jsem mu to přiznat, takhle to přece nemohlo zůstat napořád.
"J-já, já nevím, co říct." vypadlo ze mě na konec.
"Tak se sejdeme odpoledne a promluvíme si." usmál se jako andílek.
Jen jsem přikývla a až teď jsem si všimla, jaký se kolem nás nashromáždil hlouček čumilů.
No nevím jestli jsem se rozhodla ohledně té schůzky správně. Pořád mám Toma ráda a bojím se, že bych mu mohla propadnout.
