Neděli jsem strávila učením a následující týden jsem neměla čas, takže jsem se s Adamem neviděla. S Tomášem jsem se vůbec nebavila, jen když to bylo nezbytně nutné, ale přesto jsem se na něj během hodin často otáčela. Nějaké informace o tom, jak se má, jsem získala od Monči, která, jak už jsem se dříve zmínila, chodí s Honzou. Z počátku tvrdila, že toho moc neví, ale záhy se rozpovídala. Tom na mě prý pořád myslí a kdykoli šla s klukama ven, tak byl zamlklý a jeho kamarádi ho nabádali, ať na mě zapomene, že za to stejně nestojím. Ale on mě hned začal bránit a málem se pak porvali. Poklesla mi čelist, nečekala jsem, že ho náš rozchod bude tolik trápit vzniknou kvůli tomu rozpory s jeho kamoši. Poděkovala jsem Monče za vše, co jsem se dozvěděla, rozloučily jsme se a jely domů.
Doma jsem u žádné aktivity dlouho nevydržela. Všechno mi připadalo nudné a fádní. Udělala jsem si své povinnosti do školy šla se projít ven. Doufala jsem, že mě to alespoň trochu rozptýlí. Vydala jsem se k místu, kde stával můj bunkr. Když jsem ho spatřila, překvapilo mě, že stála už jenom základní konstrukce a střecha i stěny byly zborcené dovnitř. Věděla jsem, že dřevo časem ztrouchniví a poté se rozpadne, ale nečekala jsem, že tak brzy. Odhadovala jsem, že jsem tu byla posledně tak před půl rokem.
S chutí jsem se pustila do opravy přístrešku, odklidila jsem staré větve z vnitřku i okolí a začala znovu budovat. Práce byla to, co jsem potrebovala. Když se konečně začalo stmívat, bunkr vypadal, jako by se mu nikdy nic nestalo,možná byl dokonce i hezčí. Posadila jsem se na sedátko z pařezu a pohlédla na své ruce. Dlaně jsem měla celé špinavé a zalepené od smoly, z mnoha drobných ranek mi pomaličku vytékaly kapky krve a na předloktích jsem měla i několik větších škrábanců, které mě začínaly nesnesitelně pálit.
Cestou domů jsem si opláchla ruce v malém potůčku a po, tmou téměř skryté pěšince, pokračovala ven z lesa. Jakmile jsem došla domů, udělala jsem si horkou koupel a po večeři spokojeně usnula.
V sobotu jsem pomáhala rodičům na zahradě a večer si šla připravovat referát do školy. Seděla jsem u počítače a četla si nějaký článek na internetu. Už poněkolikáté jsem se přistihla, ze se vůbec nesoustředim na to, o čem čtu. Naopak jsem stále myslela na Tomáše. Vůbec bych do něj neřekla, že by se mě zastal před svými kamarády, zvlášť když už spolu ani nechodíme. Zírala jsem do počítače a vůbec nevnímala, co čtu. Stále jsem si v duchu promítala naše společné zážitky. Cítila jsem se hrozně, když jsem mu takhle zlomila srdce. Teď bych přitom stokrát raději viděla Tomáše než Adama. Od našeho posledního setkání jsem si na něj ani nevzpomněla a při představě další schůzky jsem byla dost nervózní a rozhodně jsem se netěšila.
Dlouho jsem myslela na Toma, když mě z mého dumání vytrhl zvuk příchozí SMS. Líně jsem sáhla po telefonu. Byla od Adama. Neměla jsem ani trochu chuť si ji přečíst, ale nakonec jsem se na ni podívala. Chtěl se zítra sejít. Vůbec jsem na něj neměla náladu a rychle jsem začala vymýšlet, jak se z toho vyvleknu.
'Já budu zítra dělat úkoly do školy. Celý den budu u Monči.' napsala jsem po krátkém váhání.
Okamžitě přišla odpověď. Psal jak se mu po mě stýská a jak se těšil. Já však jeho sympatie nesdilela. Ještě že jsem mu nenapsala nic, z čeho by mohl poznat mé současné rozpoložení, protože jsem si chtěla nejdřív všechno promyslet.
Místo Monče jsem ale napsala Tomovi.
'Ahoj, potrebovala bych si promluvit, mohli bychom se prosím sejít?' Odeslala jsem zprávu a netrpělivě hypnotizovala pohledem telefon. Odpověď však stále nepřicházela. Asi po hodině jsem se dočkala.
'Ty nejdeš s Adamem?'
'Ne, chtěla bych jít s tebou.'
Tomáš se chvíli zdráhal, ale nakonec jsme se domluvili na schůzku zítra odpoledne.
Byla jsem opravdu nervózní, ale zároveň jsem se těšila, až spolu budeme opět sami. Ani mě vlastně nenapadlo, co mu budu říkat, ale doufala jsem, že to nějak zvládnu. Po obědě jsem se vypravila a zamířila do parku, kde jsme se měli sejít. Mísily se ve mně dva naprosto odlišné pocity. Obavy, ale i velké těšení.
Když jsem vystoupila z autobusu, bylo přesně půl třetí, tedy čas, kdy jsme se měli sejít. Svižným krokem jsem se vydala k 'naší' lavičce. Tom už tam byl a netrpělivě mě vyhlížel. Jakmile mě spatřil, vyšel mi vstříc a opatrně mě objal.
"Proč ses chtěla sejít?" zeptal se, když jsme se vrátili k lavičce a posadili se na ní.
"Potrebovala jsem si popovídat." zahleděla jsem se do země a srdce se mi rozbušilo ještě víc, než když jsem ho dnes poprvé uviděla.
"A od čeho máš Adama?" zeptal se smutně s krutou upřímností.
"To je právě ono," pohlédla jsem mu do oči, "jemu se tolik nesvěřuji. Skoro si myslím, že ho mé pocity ani moc nezajímají. Občas přijede, ale poslední dobou už se na něj ani moc netěším." vyklopila jsem mu úplně všechno.
Ohromeně, ale zároveň soucitně na mě hleděl.
"No vidíš, kdybys mě tenkrát tak bezcitně neopustila, tohle by se ti nestalo." řekl uraženě a objal mě kolem ramen.
"Já vím, byla to hrozná chyba." přitulila jsem se k němu.
"Moment," odstrčil mě od sebe, "tys mě jen tak vyměnila za Adama, který byl ještě ke všemu můj kamarád, a teď ti přestal vyhovovat, tak mě chceš zpátky?"
Z jeho slov mi do očí vyhrkly slzy. Po tvářích mi stékali slané potůčky a po chvíli jsem skryla obličej v dlaních.
Tomáš mě ještě chvili nechal trápit, ale po chvíli řekl: "Pojď sem." přivinul si mě k hrudi a pošeptal mi do ucha: "Já jsem tě stejně ani na chvilku nepřestal milovat."
Jeho slova mě zahřála u srdce a vůbec jsem nechápala, jak jsem ho mohla opustit kvůli Adamovi, se kterým jediné, co bylo fakt dobrý, byl sex.
Seděli jsme vedle sebe a bezeslova si užívali, že jsme opět spolu. Tomáš měl propletené prsty mezi mými, když jsem zvedla ruku a podívala se na hodinky. Už bylo šest hodin, Tom mě však ještě nemínil pustit.
