Ve tři hodiny se otevřely dveře a já s očekáváním hleděla, kdo vejde. Seděla jsem zrovna na posteli a jen tak bloumala o nesmyslech, takže mi něčí přítomnost přišla náramně vhod.
"Čau, letím rovnou ze školy. Co se ti proboha stalo?" objevila se ve dveřích Monča.
"Ahoj." objaly jsme se. "Spadla jsem z Diabala." řekla jsem kamarádce, která už si také pádem z koně přivodila zlomeninu.
"No jo, kdo nepadá nejezdí." zasmály jsme se. "To jsem to měla se zlomenou rukou ještě dobrý. A kdy tě pustí?" zeptala se.
"Za měsíc a půl."
"Co?" vyhrkla nevěřícně a dívala se na mou nohu.
"Přesně takhle jsem reagovala i já, když jsem se to dozvěděla."
"No, něco jsem ti přinesla." přešla Monča na veselejší téma a vytáhla z tašky mou oblíbenou čokoládu.
"Ty jsi zlatá." usmála jsem se a hned ji otevřela, abychom si mohli dát.
Seděla u mě asi hodinu, vyptávala jsem se jí, co dělala o vikendu a jak jim to klape s Honzou. Celá se rozzářila, když mi vyprávěla, jak moc ho má ráda a jak je na ní hodný a pozorný. Pak ale zvážněla a zeptala se, co já a Tomáš. Řekla jsem jí to přesně tak, jak to bylo. Pokývala hlavou a navrhla, že by mohla s Tomem promluvit. Nezdálo se mi to moc moudré, a tak mi nabídla, že mu alespoň řekne, aby za mnou zašel. Vůbec jsem netušila, co bych mu řekla.
"Tak si to ještě rozmysli a já za tebou zase zítra přijdu." pousmála se a vyšla z pokoje.
Seděla jsem bez pohnutí a hleděla na bílou sádru na své noze. Najednou mě však z mého přemýšlení vytrhly kroky na chodbě. Přibližovaly se k mému pokoji, ale minuly ho a pokračovaly dál, byla to asi sestra. Po chvíli jsem zaslechla, jak se chodbou vracejí zpět a tentokrát vešly ke mně. Byla to zas ta mladá sestřička a přišla se mě zeptat, jestli něco nepotřebuji. Řekla jsem, že ne a ona opět odešla.
V podvečer se u mě zastavili rodiče. Mamka mi přinesla nabíječku na telefon a nějaké ovoce. Tou dobou už jsem přemáhala silnou bolest, která mi projížděla celou nohou. Rodiče se nezdrželi dlouho a slíbili, že ve stredu přijdou i s bráchou.
Byla jsem docela ráda když odešli a já měla zase klid a nemusela jsem se tvářit spokojeně, když mě nesnesitelně bolela celá noha. Snažila jsem se na to nemyslet. Zkusila jsem se začíst do knížky, ale nešlo to. Převalovala jsem se na posteli, až jsem nakonec poplašným tlačítkem přivolala sestru. V mžiku přišla a ptala se, co se děje.
"Strašně to bolí." sýpala jsem.
"Tak já ti přinesu nějaký prášek." Za chvilku byla zpět s bílou tabletkou a sklenicí vody. "Nebudeš pak ale smět nic jíst." řekla.
"To nevadí." řekla jsem vděčně si ten prášek vzala.
"A teď spi, uleví se ti." řekla sestra a odešla.
Načechrala jsem si polštář a za chviličku usnula.
