𝙀𝙡𝙖𝙨𝙩𝙞𝙘 𝙝𝙚𝙖𝙧𝙩 |𝙊𝙪𝙩𝙚𝙧 𝘽𝙖𝙣𝙠𝙨 𝙁𝙁| ✔

𝐂𝐡𝐚𝐩𝐭𝐞𝐫 𝐓𝐰𝐞𝐧𝐭𝐲-𝐒𝐢𝐱

•─────⋅☾☼☽⋅─────•

Poté, co jsme dojeli zpátky do Chateauhu si každý dělal, co chtěl, protože John B řekl, že si potřebuje něco zařídit. Podstatně neřekl přesně, co si chtěl zařídit, ani proč tak najednou chtěl zmizet, ale nikdo z nás se v tom dlouho nerýpal. 

Kiara si četla nějakou knížku z 18. století a u toho poslouchala Boba Marleyho. Pope venku jedl koláč, který vyhrabal z lednice, ačkoliv ta byla zvláštně udržovaná. Za poslední dny jsem si všimnula, že je někdy plná nebo prázdná. 

A já? Z nějakého důvodu jsem pořád myslela na JJ-e a i teď, když jsem stála a v kuchyni. Připadala jsem si jako totální debil, kterému vždy myšlenky na něho začervenají tváře. Pravděpodobně proto jsem se mu tak trochu vyhýbala, protože jsem si to všechno chtěla urovnat v hlavě.

Připadala jsem si zmatená. Před chvilkou bychom si skočili po krku, ale když jsme u sebe stáli atmosféra byla vždy napjatá. Hledala jsem plusy a mínusy a nakonec jsem se mohla jen smát nad tím, jak iracionálně a hloupě jsem přemýšlela. Ale závěr byl jasný. Chtěla jsem ho. I kdyby mě to mělo rozervat.

,,Alvarezová, ty mě ignoruješ?" Z myšlenek mě vykolejil JJ-ův hlas. Stál kousek ode mě, jeho levá ruka byla opřená o linku a jeho oči mě zkoumaly jako bych byla něco speciálního. Nadechla jsem se, abych něco řekla, ale musela jsem před tím, než jsem promluvila, ještě polknout nepříjemný knedlík v krku.

,,Ne? Proč myslíš?" Zeptala jsem se, jako bych si sama vůbec nebyla vědoma mojí ignorace vůči němu. Podívala jsem se na skleničku ve svých rukou a do multivitaminového džusu, který jsem do sebe před pěti minutami chtěla kopnout. Aspoň jsem doufala, že to bylo pět minut. Ani nevím, jak dlouho jsem tu stála.

,,Protože od té doby, co jsme nasedli do auta uhýbáš pohledem a díváš se na svoje boty. Navíc jsi se štípala do kloubů na rukou. Taky jsi měla na obličeji svůj 'soustředěný výraz'." Vypadal, že mě bude chtít škádlit, ale v jeho obličeji jsem zaznamenala i jinou emoci. Překvapilo mě, že si všech těchto věcí všimnul.

Všechno popsal úplně perfektně a já neměla protiargumenty. Cítila jsem, jak mě začaly hřát tváře z trapnosti a bojovala jsem s nutkáním uhnout pohledem. Přejela jsem si prsty po kloubech na druhé ruce - vždy jsem si je štípala, když jsem byla nervózní.

,,Soustředěný výraz?" Snažila jsem se to něčím zakrýt, ale vůbec mi to nešlo. Rozhodla jsem se nedělat z komára velblouda a prostě s ním normálně mluvit a ignorovat moje myšlenky, obavy a domněnky. ,,Jen jsem přemýšlela. O tom, co se ráno stalo."

JJ přikývl, protože jasně věděl o čem mluvím. Hrubě polknul a podíval se mi do očí. Trochu mě to znervóznilo, protože se na mě díval tak, že měl těžká slova na jazyku a jeho oči byly plné otázek a možná i... výčitek.

,,Charlie... Mezi námi dvěma, to by nefungovalo. To, co se stalo ráno byla chyba. Nemělo se to stát." Řekl nejistě, ale jeho slova byla pevná jako nejsilnější kov. Ten kov byl ostrý a zaryl se mi do srdce, až ho skoro rozdrtil.

,,Proč mi to říkáš až teď? Nechtěl si na to myslet dřív? Co ti změnilo názor?" Začala jsem se ho vyptávat na různé otázky. Dokázal mi za jednu sekundu rozproudit nezkrotitelný tok myšlenek, které se obracely všemi směry. 

,,Není to tak jednoduchý, dobře? Prostě... Tohle je tak správně. Nemůžu tě zatáhnout do svých problémů." Povzdychl si. ,,Některé věci nejsou souzené a já jsem si uvědomil, že tohle, my dva, nikdy by to nevyšlo."