,,I kdyby jsi se měl plazit po zemi, tak se kurva zvedneš a dokončíš to, co máš."
,,Bez obav Taehyungu. Může přijít den, kdy chcípnu, ale dnes to nebude."
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Opustil jsem koupelnu, kde jsem si před odchodem ještě upravil vlasy a cestou sebral sametově černou košili z křesla, kterou jsem si oblékl a postupně začal zespodu zapínat knoflíky, vynechávající první dva.
Látku jsem si následně zastrčil do svých kalhot a rychle si ještě vyhrabal kožený pásek se zlatým detailem. Sako jsem si však protentokrát nebral, pochopitelně jsem se musel oblékat společensky, ale nová lokace, která nám byla přidělená pro dočasný pobyt, byla dosti vyhřátá kvůli Jiminovi.
Zavřel jsem dveře do svého pokoje a sešel schody dolů, kde se nacházel otevřený prostor, připomínající továrnu. Vysoký stropy, nahoře se nacházely trubky a obrovská okna, která jsem ovšem nechal zakrýt kvůli Yoongimu, kdyby se náhodou na obloze objevilo Slunce, tak aby ho to přímo světlo neobtěžovalo.
Přenašeči pobývali totiž zde, měli tu k dispozici koupelnu, kuchyňku a samozřejmě jsem každému zařídil postel, skříň a oblečení. Byli sice pohromadě, postele byly však dál od sebe, ale nedokázal jsem zařídit pokoje pro každého z nich zvlášť, ale dal jsem rozkaz, aby měli aspoň vše potřebné, jelikož nepřicházelo v úvahu, aby měli pouze matrace na zemi.
,,Dobré ráno." vyslovím.
Yoongi seděl na stole, Jimin stále ležel v posteli, již byl však též vzhůru a svou hlavu nechával volně viset dolů.
,,Nazdárek." odpoví.
Věnoval mi široký úsměv, já ovšem zhluboka vydechl, jelikož jsem ještě neměl ani ranní kávu a jeho hlas byl na můj vkus příliš hlasitý. Chlapec se zelenými vlasy pouze kývl a já se rozhlédl, hledající Jungkooka, jeho postel byla totiž prázdná a též jako jediná pečlivě ustlaná.
Náhle však opustil kuchyňku, držel hrnky v ruce a vydal se přímo mým směrem. Více jsem se narovnal, má domněnka, že má více tetování se potvrdila, jelikož nyní měl na sobě černé tričko a odhaloval tak svou ruku, ozdobenou černými výtvory.
Jeho kroky byly sebejistý, celkově tak působil a jakmile došel ke mně, tak se zastavil a jeden hrníček mi podal. Byl jsem krapet zmatený, ale horký nápoj jsem si od něho převzal, ačkoliv jsem měl z něho divný pocit, kdyby totiž věděl, že jsem si kávu ještě nestihl dát.
Neřekl ani jedno slovo, podle výpisu si dlouhodobě mysleli, že jeho vedlejším účinkem je němota, jelikož vůbec nekomunikoval.
Poděkoval jsem mu, on pouze kývl a vzdálil se ode mě. Napil jsem se kávy, kterou jsem doopravdy potřeboval, ale poté jsem se zarazil, jelikož bych pravděpodobně mohl počítat s tím, že mě chce otrávit.
Zvedl jsem pohled, když se Jungkook opřel o zeď a na jeho rtech se usadil jemný úsměv. Nebyl ovšem zákeřný, naopak pobavený, kdyby opět věděl, co se mi honí hlavou.
