,,I kdyby jsi se měl plazit po zemi, tak se kurva zvedneš a dokončíš to, co máš."
,,Bez obav Taehyungu. Může přijít den, kdy chcípnu, ale dnes to nebude."
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
,,Vypadáš na chcípnutí." řekne Jimin.
Taky jsem se tak cítil, můj obličej musel být doteď sinalý, avšak se mé tělo uvolnilo a mohl jsem se opět zhluboka nadechnout, když Yoongi úspěšně odstranil čip. Jungkook se během procesu ani nehnul, nevydal žádnou bolestnou odezvu, ačkoliv mu tekla krev a Yoongi na něho vyloženě nebral ohledy.
Ten pohled byl pro mě z jistých důvodu nesnesitelný, ale jakmile to celé skončilo, tak můj mozek začal opět fungovat a byl jsem o to více zmatený.
,,Máš prosím cigaretu?" optám se.
Jungkook byl v koupelně, odešel hned poté, co mu Yoongi ošetřil a zalepil čerstvou ránu. Já jsem potřeboval na vzduch, ačkoliv jsem byl vyčerpaný, jelikož skoro svítalo, ale věděl jsem, že bych stejně nedokázal usnout.
Jimin se na mě chvilku pouze beze slova díval, ale nakonec kývl a vytáhl si krabičku, aby mi mohl podat jednu cigaretu a též zapalovač. Poděkoval jsem a rozešel se ven, posadil jsem se na obrubník a pár sekund pouze přetáčel nikotinovou tyčinku mezi svými prsty.
Předtím, než jsem si zapálil, jsem se palcem nevědomě dotknul svého spodního rtu a přehrával si okamžik, kdy mě obklopila jeho vůně a přitiskl svoje polštářky na ty moje.
Nepatrně jsem mykl se svou hlavou a škrtnul se zapalovačem, který jsem následně schoval do kapsy, ať ho můžu vrátit Jiminovi. Za pět dnů musíme na další lokaci, nakažených bude podstatně více a má nervozita byla nepopsatelná.
Chtěl bych to celé ukončit, propustit je a raději umřít, než abych je nadále vystavoval riziku.
Náhle jsem zaznamenal pohyb a mé srdce se okamžitě ozvalo, když ke mně přistoupil Jungkook, který si poté dřepnul naproti. Neřekl jsem ani jedno slovo, prohlížel si jeho tvář, ale on ke mně natáhl svou ruku a vzal mi cigaretu, kterou jsem měl mezi svými rty.
Potáhl si, následně kouř vyfoukl a nechtěně se mu podařilo vytvořit několik kroužků. Jeho společnost byla pro mě v tuto chvíli atypická, nevěděl jsem, co bych mu měl říct či jak se zachovat. Možná bych tu událost měl zcela vypustit, nebrat ani v potaz, ale toho jsem nebyl způsobilý.
,,Odpusť mi, nechtěl jsem tě se svým činem tolik rozhodit." vysloví.
Skutečně uměl číst v lidech, kdybych byla otevřená knížka, ale je pravda, že nyní jsem se ani nesnažil schovávat svoje smíšený pocity, který bez problému ovlivňují můj mimický projev. Omluvu bych nečekal a ani si nepřál, ale očividně ho můj křečovitý postoj vyděsil, avšak jsem nebyl napjatý kvůli tomu, co udělal.
,,Omluva není zapotřebí, pouze chci vědět důvod." odpovím.
Včera v metru mi řekl, že mě mohl políbit, ale mé tělo bylo napnuté a nebyla ta správná chvíle. Ten rozhovor mi připadal zvláštní, ale vzpomínám si, že na můj dotaz, proč se o tom vůbec bavíme, mi nonšalantně odpověděl, že jsme v situaci, kdy můžeme kdykoliv umřít.
