,,I kdyby jsi se měl plazit po zemi, tak se kurva zvedneš a dokončíš to, co máš."
,,Bez obav Taehyungu. Může přijít den, kdy chcípnu, ale dnes to nebude."
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
,,Nehodlám tě posílat na sebevražedný úkol, laskavě odejdi též." vyslovím.
Yoongi s Jiminem odešli již dávno, chlapec s černými vlasy se poté stáhnul a jasně mi dal najevo, že mé rozhodnutí je dobrovolně pustit, bylo hloupé a nerozvážné. Hodiny se mnou nemluvil, každý jsme byli v jiné místnosti, nedokázal jsem ani usnout, můj mozek neustále šrotoval a moje myšlenky mě užíraly zevnitř.
V jednu ráno jsem sešel opět dolů, kde byl Jungkook, beze slova mi připravil kávu, protože mu bylo jasné, že spaní pro dnešek vynechám a společně jsme pak seděli u stolů, ale pro mé štěstí jsme se již pustili do rozhovoru.
,,Předevčírem jsi souhlasil, jsi ochotný mi věnovat svůj čas a být se mnou, kolikrát ti mám říkat, že tě neopustím?"
Nevypadal nahněvaně, ač jeho hlas zněl vážně, tak se tvářil poněkud zarmouceně, ale nedokázal pochopit, že si pouze přeji, aby byl v bezpečí.
,,Je mi ctí ti dát svůj čas, ale i já si přeji ten tvůj, který mi nemůžeš poskytnout, jestliže dnes půjdeš na sebevraždou výpravu. Souhlasil jsem, ale rozhodně ne jen s jedním dnem." odpovím.
Přál bych si mu dát všechen svůj čas, ale byl bych raději, kdyby odešel a já bych měl aspoň klid, že bude nadále žít.
Zvednul se od stolů, obešel ho a dřepnul si ke mně, ihned jsem se natočil jeho směrem a nepatrně sklopil pohled, abych se mu mohl dívat do očí.
,,Co ode mě chceš slyšet, Taehyungu? Pravda je taková, že raději svůj poslední den prožiju s tebou, než abych odešel bez tebe."
Přesně tohle jsem slyšet nechtěl. Vím, že je Jungkook silný, ale jestliže těch nakažených bude přes třicet, tak nemá šanci a i když mu pomůžu, tak já nejsem tak zdatný, neochráním ho. Především já nemám právo opustit dodávku, ale to pravidlo jsem již porušil a rozhodně to mám v plánu i dnes.
Chytl jsem jeho ruku a prosebně se na něho zadíval.
,,Já chci od tebe slyšet, že dnes neumřeš." vyslovím.
Říkal mi tahle slova již několikrát, vždy ve chvíli, kdy jsem ztrácel naději a já na něho skutečně spoléhal.
Nyní však nepromluvil, beze slova se díval na mou tvář a to ticho mi připadalo tak hlasité, že mi dávalo ohromný tlak v těle.
,,Slib mi to prosím, jako tenkrát." dodám.
Křečovitě sevřel mou ruku, pousmál se, ale zcela jinak než bych si přál a nepatrně zakroutil hlavou.
,,Nemohu, nemůžu ti slíbit něco, v co nevěřím ani sám." odpoví.
Ta úzkost, která se rozlehla v mém těle, byla tak nesnesitelná, že se mi vytvořil knedlík v krku a jeho ruku jsem sevřel silněji, ale nedokázal jsem mu nic říct. Nynější situace mě nutila intenzivněji přemýšlet, přijít na způsob, jak se tomu všemu vyvarovat, ale věděl jsem, že skulinka je nedosažitelná.
