Člověk míní, život mění I. [wixie]

5. Nemožné se stává skutečným

Byl pátek. Den, jenž pro ni znamenal konec pracovního týdne a občas i volný víkend. Tentokrát zas tak moc volný ne pomyslela si, když si vzpomněla na včerejší korespondenci s Minervou. Přesto se nemohla zbavit pocitu, že všechno dnes bude, tak jak být má. Bohužel se měla toho dne přesvědčit o opaku.

Jakmile dorazila do nemocnice, rozhodla se nejprve navštívit své pacienty. S nosem zabořeným v chorobopisu jednoho z nich, přeslechla volání kolegy.

„Slečno Grangerová, tady Země. Haló!!"

„Tedde, musíš mě pořád lekat? A navíc začínám mít pocit, že mě sleduješ. A neboj, včerejší slib jsem splnila do puntíku. Udělala jsem si čaj a šla spát, aniž bych ponocovala"

„O to tu teď nejde," tvářil se mladý muž nezvykle vážně.

„Tak o co?"

„Posílá mě Ginsberg, víš ten z úrazovky."

„Jo, myslím, že vím, kterého myslíš. Allen viď? Co je s ním?"

„Už včera tě celý den hledal a když tě nemohl najít, požádal mě, abych ti předal tohle."

Hermiona si od kolegy vzala složku, ale nevěnovala ji větší pozornost.

„Co je to? Nevzpomínám si, že bych mu dávala nějaké záznamy svých pacientů."

„On to taky zatím tvůj pacient není, ale zřejmě hodně brzy bude. Vzpomínáš si na toho chlápka, jak přežil výbuch bytu? Před necelými čtrnácti dny jsme to slyšeli v rádiu."

„To sice ano, ale zřejmě mi pořád uniká kam tím míříš. Ten člověk, pokud se nepletu, měl lehké popáleniny a snad i poraněnou páteř. S očima nic neměl."

„Omyl, Hermi. Tedy ne tak docela, ale dovol, abych to uvedl na pravou míru."

„Buď tak laskav. Začínám se v tom ztrácet."

„Takže. Popáleniny už mají kolegové pod kontrolou. Zatím je pořád v narkóze. Není tedy moc jisté, jak na tom ta jeho páteř je. Zřejmě ne moc dobře, ale dokud se neprobere, nemůžou přesně říct jestli chodit bude, nebo ne. No a teď k očím. Nejdřív se tím vůbec nezabývali, ale když se mu do toho teď dostal zánět, tak přišli na to, že má v oku nejspíš nějakou střepinu. Ginsberg říkal, že je tam nějak zaseknutá. To víš, tomuhle já nerozumím, ale ještě se zmiňoval o zákalu. Svoji řeč pak ukončil prohlášením, cituji „Jedině Grangerová by mu mohla vrátit zrak, jinak to vypadá bledě." To je všechno, víc jsem z něj nedostal."

Hermiona celou dobu kolegu pozorně poslouchala. Při posledních dvou větách se zamračila. To není moc dobré, pomyslela si.

„No a kde je teď? Doufám, že už na mém oddělení."

„To právě ještě ne. Čeká se na tvůj souhlas. A navíc chtěl Ginsberg udělat ještě rentgen. Á, my o vlku a vlk za dveřmi," zasmál se Tedd a pokynul Hermioně, aby se otočila.

„Zdravím vás Hermiono, Tedde."

„Já Vás také Allene. Teď jsem se to všechno dozvěděla. S umístěním na své oddělení samozřejmě souhlasím, ale s tím rentgenem moc ne. Ozařování není nejlepší věc, když má něco v oku a ani nevíme kde. Žádám okamžité umístění ke mně. Myslím, že pokoj šest bude nejlepší."

„Dobrá, vy jste tu šéf. Do deseti minut je tam. A teď mě omluvte, hlásili zase nějakou nehodu."

Pokynul oběma na pozdrav a spěšným krokem se vydal ke stanovišti sanitek.

„Co si o tom myslíš, Tedde?"

„Myslím si, že někdo podcenil svoji práci. A taky si myslím, že jediný, kdo ho z toho může vysekat, jsi ty. Tak hodně štěstí. Uvidíme se později."

Povzbudivě ji stiskl ruku a zamířil do své ordinace.

Hermiona se s neurčitými myšlenkami vydala ke schodům. Rozhodla se zaskočit ještě do své kanceláře, aby vyřídila potřebné formality. Do mysli se jí vkrádaly také neurčité myšlenky o tom, že na tohle bude muset složit speciální tým. Nebylo možné, aby takovou operaci, jaká bude s největší pravděpodobností třeba, zvládla sama.

Cestou do kanceláře ji míjel nemocniční asistent. Zběžně koukla na lůžko. Podle široké pásky přes oči mohla soudit, že vezl jejího nového pacienta. Přestože měl muž hlavu zabořenou v polštáři, nemohla si nevšimnout delších havraních vlasů a pravidelných úzkých rtů. Koho jí ten člověk jenom připomínal?

O několik desítek minut později už mířila na pokoj číslo šest. Podařilo se jí dát dohromady pár kolegů, na které se mohla spolehnout. Byla jí přislíbena i osobní konzultace se specialistou ze Států. Měla štěstí. Volala mu okamžitě po příchodu do své pracovny. Byl zrovna na cestě do Británie a neměl problém se u ní během svého pobytu stavit.

Teď, když už podruhé toho dne pospíchala na lůžkovou část svého oddělení, uvědomila si, že pod paží stále svírá složku pacienta. Však už se brzy dozví, o koho se jedná, pomyslela si a otevřela dveře.

Na posteli ležel muž, kterého před chvílí spatřila. Takže se nemýlila. Byla ráda, že vybrala pokoj jen s jedním pacientem. Neměla ráda vyrušování při práci.

„Dobrý den, paní doktorko. Tak jsem koukal, že jste mi sem nastěhovala nocležníka," zasmál se bezzubými ústy pacient z lůžka u dveří. Byl tu už dlouho a všichni si ho oblíbili pro jeho dobrosrdečnost.

„Dobrý den, pane Hellere. Ano, je to tak. Už to tu nebudete mít jenom pro sebe. Ale můžu Vám slíbit, že Vás tenhle muž zatím rušit nebude."

Odvrátila se od staříka a konečně se dostala k nově zaplněnému lůžku. Zkontrolovala přístroje i kapačku a svůj zrak upřela na muže pod sebou.

Kde ho jen viděla? Pořád se nemohla zbavit pocitu, že toho člověka zná. V bližším prozkoumání povědomé tváře jí bránily obvazy. Znovu se zadívala na mužova ústa. Pohledem sjela na jeho vlasy. S takovouto černí se setkala jen u jedné osoby. Ale je přece nemožné, že zrovna on by...

Rychlostí blesku otočila složku, kterou svírala v ruce a podívala se na jméno pacienta. To nemohlo být možné. Ne, to je nějaký omyl. To přece... nemůže být... Severus Snape!

Ale ano. Když si znova prohlédla jeho rysy nemohlo být pochyb. Najednou jí to začalo zapadat do sebe. Ne kvůli sobě, ale kvůli Snapeovi ji Minerva kontaktovala. A nebo je snad možné, že o tom zatím vůbec neví?

Teď není čas na úvahy. Seber se a začni něco dělat. Stejně se to zítra všechno dozvíš. Napomenula se v duchu a začetla se do Severusova chorobopisu.