Člověk míní, život mění I. [wixie]

23. Deja-vu

Probudil se mírně rozlámaný. A hlavně unavený. Přes záclony pokoj zahalovalo do intimního šera slabé měsíční světlo. Jak mu ale vzápětí došlo, nejednalo se o jeho pokoj.

Jestli pak ono to nebude tím, že jsi se ještě před chvílí muchloval v posteli slečny Grangerové a překvapivě právě se slečnou Grangerovou. Promlouvalo k němu jeho svědomí.

Musel uznat, že jeho vnitřní hlas měl i tentokrát pravdu. Ležel v obrovské posteli, trochu podobné té jeho. Co se ale rozhodně té jeho nepodobalo, bylo povlečení. Respektive barva povlečení.

I přes relativní tmu mohl vyhodnotit, že všechno kolem něj je nesnesitelně zářivě žluté, jako její saténový župan, došlo mu vzápětí. Všechno tu bylo v jedné jediné barvě. Polštáře, peřiny, povlečení a dokonce i přehoz přes postel, který z pochopitelných důvodů vážně nestačili sundat.

Přesto tu něco chybělo. A to něco bylo poměrně významné něco. Chyběla sama slečna Grangerová. Jak mu ale vzápětí došlo, z místnosti sousedící hned s ložnicí vycházely známé zvuky. Aha, takže Hermiona se sprchuje a ty máš čas právě na to, abys vypadl.

Rozhodně se mu nechtělo ráno čelit rozhovoru na téma: Co jsme to, Merline, provedli?

Začal se vcelku neohrabaně hrabat z postele. Při této činnosti se však zaobíral myšlenkou, kde je vůbec jeho oblečení. Jak si tak matně pamatoval, ztrácel ho všude možně. Jedno Accio by to mělo vyřešit, usoudil. Načež mu došlo, že ani neví, kde má hůlku!

To šlo včera vážně rychle, ušklíbl se sám pro sebe. Takže nezbývá než si všechno sesbírat sám. Kdyby našel alespoň spodní prádlo a kalhoty, pomyslel si chmurně.

Trhanými pohyby si začal kolem pasu omotávat ten nechutně žlutý přehoz. Byl tak zabrán do této činnosti, že si nevšiml ani utichnutí tekoucí vody a už vůbec ne Hermiony, která ho se zájmem sledovala.

Stála opřená o dveře a s úsměvem na rtech pozorovala obávaného Mistra lektvarů, jak se zcela nesnapeovsky hrabe z její postele a snaží se zamotat do kusu látky.

Už když si vychutnávala před pár momenty příjemně teplou sprchu, přemýšlela nad událostmi několika posledních hodin. Respektive desítek minut. Sama si přiznala, že udělala chybu. Teď už to stejně nešlo vrátit. A navíc se o tom vůbec nikdo nemusí dozvědět. Prostě se stalo. Byla přesvědčená, že nejen u ní, ale i u Severuse se jednalo o momentální touhu. Stále si totiž nebyla schopna připustit, že by za tím mohlo být i něco víc.

Když ho tak teď ale pozorovala, jak se snaží co nejdříve dostat z jejího bytu, najednou pochopila, že ho nechce nechat odejít. Nechtěla teď sama ležet až do rána v posteli a zpytovat svědomí. Ať už to bylo touto myšlenku nebo něčím hlubším, co se zatím neprobojovalo na povrch, usoudila, že existuje jen jediná možnost, jak ho přimět zůstat tam, kde je.

Neváhala.

„Stačilo říct, že se Vám to povlečení líbí. Mohla jsem Vám ho darovat. Mám ještě jedno takové. Ale že byste se mi tímto způsobem pokoušel ukrást veškeré ložní prádlo, to bych do Vás vážně neřekla."

Severus se otočil po hlase, přičemž mu došlo, že plán, rychle se dostat z bytu, pokud možno oblečený, už nevyjde. Při tom mu pohled sklouzl na přehoz. Táhl ho za sebou a ani si nevšiml, že se mu tak podařilo stáhnout jeden polštář a nějakým záhadným způsobem se za ním pohybovala i peřina.

„Ehm..."

Nic inteligentnějšího ho v tu chvíli prostě nenapadlo. Ono taky soustřeďte se, když před vámi stojí velmi, ale opravdu velmi spoře oděná žena, která se na vás dívá více než vyzývavě.