Člověk míní, život mění I. [wixie]

8. Jak to tenkrát bylo

Než se Severus stihl probrat z šoku a namítnout něco o absurditě jejího rozhodnutí, byla pryč. Zaslechl jen cvaknutí dveří a osaměl. Aby nemusel tak intenzivně vnímat ohlušující ticho, které ho obklopilo, rozhodl se pro vytříbení svých myšlenek. Snad si konečně dá do souvislostí to, o čem mluvila Grangerová.

Za nic na světě si nedokázal uvědomit, jak dlouho byl mimo. Byly to dny? Nebo snad týdny? O měsících raději ani nepřemýšlel. Domníval se, že celé to začalo okamžikem, kdy ho ředitelka poslala na víkend domů.

„Severusi, pořád jste zavřený na hradě, ve svém sklepení. Udělejte si hezký víkend, jeďte domů a užijte si atmosféru přicházejících zimních svátků."

Severus se už někde v půlce Minervina hořekování ušklíbl. Jakmile pak zmínila svátky, nasadil maximálně znechucený výraz.

„Minervo, domnívám se, že jste zapomněla, s kým vlastně mluvíte. Víte moc dobře, že Vánoce neslavím a hezký víkend pro mě představuje práce na mém výzkumu."

„Ale no tak Severusi! Nemůžete tu být pořád zavřený!"

„Proč bych nemohl?" ušklíbl se. Poté kapituloval: „Dobrá, odjedu na víkend do Londýna. Ale upozorňuji Vás, že by se mi také mohl zalíbil život bez té bandy trollů."

Minerva se zasmála. Bodře ho poplácala po rameni a s vítězným úsměvem odcházela do své pracovny. Naopak Severus se zachmuřeným výrazem vyrazil do sklepení. Nakonec má Minerva pravdu. Odjede do svého londýnského bytu a bude se moci nerušeně zabývat výzkumem. Ostatně, proč by si to nemohl dovolit? Ta banda tupců za ten víkend bez jeho dozoru už víc zvlčit nemůže. Minervin nápad se mu zamlouval čím dál víc.

Jakmile dorazil do svých komnat, přešel k šatníku. Hodil na sebe první mudlovské oblečení, které mu přišlo pod ruku a odebral se do laboratoře. Spěšně posbíral poznámky, jež by mohl eventuálně potřebovat. Naposledy zkontroloval pohledem vypnuté kahany a několika mávnutími hůlkou zabezpečil dveře. Aniž by se více zdržoval, vyrazil na Bradavické pozemky. Jen stěží si mohl všimnout slabého úsměvu Minervy McGonagalové, která ho sledovala z ředitelny až do doby než zmizel.

Přemístil se nedaleko svého bytu. Když si vybíral toto bydlení, hlavním požadavkem byla klidná a pokud možno co nejméně osídlená končina. Měl tenkrát štěstí. Byt na předměstí Londýna splňoval jeho požadavky maximálně.

Ještě ten den se vrhl na svůj výzkum. Všechno mu krásně vycházelo. Dokonce měl dojem, že dnes by mohl lektvar na vlkodlačí neštovice dostat do primární fáze. Jen... Překontroloval své poznámky. U Merlina, zaklel v duchu. Zřejmě nechal nějaké papíry na stole. Nevadí, pomyslel si, budu improvizovat. Když to zvládají ti tupohlavci v jeho hodinách, tak proč by to nemohlo fungovat.

Vhodil do kotlíku prozatím poslední ingredienci a zahájil míchání. Dvacetkrát proti směru hodinových ručiček a pětkrát po směru. Dokončil míchání a letmým pohledem zkontroloval konzistenci lektvaru. Otočil se pro nasekaný kořen asfodelu a v ten okamžik si uvědomil, že udělal obrovskou chybu. Na závěr měl ještě provést osmičkové míchání, třikrát po sobě. Svou chybu už nestihl napravit. Ozvala se ohlušující rána. Poslední co si vybavoval byl poměrně dlouhý let přes celou laboratoř. Pak už jen silný náraz a konec.

Z celkem poklidného spánku ho pak probudí nějaká ženština, která je po několika minutách vystřídána šprtkou Grangerovou. Ta ho nejdřív vykolejí oznámením, že je lékařka, ke všemu jeho lékařka. Následně mu bez jakéhokoli upozornění vytrhne přikrývku, aby mohla masáží zjistit citlivost jeho nohou. A nakonec ho dorazí prohlášením, že převezme jeho hodiny a bude učit tu bandu tupců lektvary.