Člověk míní, život mění I. [wixie]

24. ...třeba na Antarktidu!

Hermiona se probudila opět první. Ještě chvíli si užívala majetnické gesto, kterým si ji přitáhl ve spánku k sobě. Ale jen několik minut po probuzení ji začaly přepadat pocity provinění a neuváženosti jejího včerejšího chování.

Opatrně se mu vysmekla ze sevření, vzala si potichu pár kousků oblečení a přešla do obývacího pokoje. Jakmile se oblékla, napsala těch několik slov a doufala, že udělá, o co ho žádala. Tiše zavřela dveře svého bytu a rozešla se do prázdných ulic.

Bez cíle bloumala londýnskými ulicemi a snažila se přemýšlet. Co to, proboha, udělala? Včera se celý ten hloupý nápad jevil jako naprosto neškodný, ale teď si uvědomila, že vlastně úplně vědomě podvedla Edwarda. Muže, se kterým má za dva dny odletět do Ameriky a začít tam nový život po jeho boku. Přitom však věděla naprosto jistě, že toho muže nemiluje, ale jiná možnost prostě nebyla. Brzy bude mít dvacáté šesté narozeniny a pořád byla sama.

Svou práci milovala, ale rodinný život jí obětovat nechtěla. Edward byl jediná reálná možnost mít v dohledné době šťastnou rodinu. Ano, musela si přiznat, že na setinu sekundy pomyslela na Severuse, jako potencionálního partnera pro život, ale usoudila, že ten muž toho není, nebo možná ani nechce být schopen. A navíc, kde bere tu jistotu, že k ní něco cítí? To Edward ji aspoň miluje.

Jakoby snad nějaká vyšší moc chtěla potvrdit její slova, začaly se k zemi snášet sněhové vločky. Nikdy nebyla pověrčivá, ale tohle brala jako znamení. Takže teď nejlíp udělá, když půjde do nemocnice, vyhledá Edwarda a nabídne mu, jestli nechce dnes přespat u ní, aby nemusel platit hotel. Užijí si společně ještě těch několik hodin v Londýně, a pak konečně bude moci žít beze strachu, že by snad na její úlet někdy přišel. Spokojeně se usmála a vydala se doprovázená vločkami, které ji šimraly na tváři, do nemocnice.

„Hermiono, připadá mi to jako věčnost, kdy jsem tě neviděl," rozešel se k ní její přítel rychlou chůzí, jakmile ji spatřil. Sehnul se k ní a políbil ji jako vždy. Překvapila ho, když si jeho hlavu přitáhla blíž a polibek mu opětovala.

„Stalo se něco?" zeptal se mírně zaskočený. Tohle ještě nikdy sama od sebe neudělala.

„Ne. Mělo by?" podivila se a věnovala mu zářivý úsměv. Jen ona věděla, že je z větší části falešný.

„Ne, samozřejmě. Takže co podnikneme?" ptal se nadšeně a přitiskl si ji trochu blíž.

„Hmm. Necháš to na mě?" odvětila mu záludně. Počkala na jeho kývnutí a pokračovala: „Co kdybychom si šli zabruslit?"

Edward se rozesmál. „Vážně to je to, co chceš dnes dopoledne dělat?"

„Jo. Myslím, že jo. A taky se tě chci na něco zeptat."

„Tak povídej. Víš, že se mě nemusíš ptát, když chceš něco vědět."

„Já vím. Co kdybychom si koupili kafe a pomalu šli? Ještě nás někdo odchytne, že potřebuje pomoc na sále," odvětila trochu vyhýbavě.

Jakmile vyšli ven, Edward ji znovu zvědavě pobídl. „Tak povídej. Na co jsi se chtěla zeptat?"

„Víš, já jsem trochu uvažovala. O nás, myslím," upřesnila. „Jak si to představuješ až budu s tebou v Americe?"

„Já se bál, jakou otázku na mě máš přichystanou a ty přijdeš s tímhle. To je snad jasné, ne? Nejdřív si uděláme ještě dovolenou, oslavíme Nový rok a upravíme můj dům tak, aby vyhovoval i tvým potřebám. Pak ti seženu místo v nemocnici a možná tě i požádám o ruku," mrkl na ni.