Člověk míní, život mění I. [wixie]

7. Jedno překvapení nestačí

Bylo pondělí ráno a nic nebránilo tomu, probudit Severuse Snapea z umělého spánku. Hermionu však trápily problémy s tím spojené. Nevěděla, jak se její bývalý profesor zachová, zvláště když mu chyběl jeden ze smyslů. Bylo by nevhodné, aby se byť jen náznakem zmínil o kouzelnickém světě ve spojitosti s ní. Musela to tedy vyřešit jinak.

Už v neděli večer zavolala do nemocnice a požádala o převoz pacienta, který se Severusem sdílel místnost, na jiný pokoj. Použila k tomu celkem věrohodný důvod. Je přece více než jasné, že se u nového pacienta budou nyní střídat různí lékaři a starý pán by neměl potřebný klid.

Pak stačilo zařídit jen jediné. Aby nemusela asistovat při probouzení.

„Joano, mohla bys mi, prosím, zjistit, kdo dávkuje anestetika jednomu mému pacientovi?" Požádala o potřebné informace svoji kolegyni.

„Jistě Herm, o koho se jedná?"

„Severus Snape, je to ten muž, co přežil výbuch."

„Tak to vím náhodou úplně přesně. Jeho klidný spánek mám na starosti já. A víš, že mě to skoro mrzí? Už aby byl vzhůru. Je to fakt kus chlapa. Škoda jen té pásky přes oči, musí mít přímo odzbrojující pohled." Zasnila se její kolegyně.

Hermiona se v duchu ušklíbla. Doufám, že nebudeš mít možnost toho chlapa poznat i v bdělém stavu. Asi by tě to hodně rychle přešlo, pomyslela si. Nahlas však řekla naprosto něco jiného.

„Fajn, potřebovala bych ho vyšetřit. A potřebuji, aby při tom byl vzhůru. Myslím, že je čas ho probudit a zahájit léčbu, aby mu ta páska zůstala co nejkratší dobu. Zvládneš to do hodinky?"

„To není problém. Až bude ready, ozvu se ti. A dej mi ho do kupy. Hned, jak bude při smyslech, začnu ho balit."

„Udělám co je v mých silách, neboj." Ušklíbla se Hermiona nad troufalostí své starší kolegyně.

***** ***** *****

„Hermi, měla bys ho poslat spíš na psychiatrii," ozvala se ode dveří Joana.

Oslovená zvedla překvapeně hlavu.

„Proč?"

„No protože mluví úplný nesmysly. Nejdřív jsem si myslela, že je jako každý pacient trochu omámený po narkóze, ale jazyk se mu nepletl. Ale je to asi fakt cvok. Představ si. Ptal se mě, jestli je u Monga. Královská nemocnice, to je to místo kde jste, říkám mu. Načež on začal nadávat na celý svět a nazval mě mo...mud...modlem." Tvářila se Joana nanejvýš pohoršeně.

Hermiona jen stěží zadržovala smích. Nechala nebohou kolegyni při Mongovi i při modlech a rázným krokem zamířila na pokoj.

Když otevírala dveře místnosti, dohonil ji kolega.

„Doufám, že s tebou můžu počítat na oběd?"

„Jistě, Tedde," mávla na souhlas a zavřela za sebou dveře.

Muž na posteli sebou při zaznění jejího hlasu lehce cukl. Něco, tedy spíš někoho mu připomínal. Ale absolutně nic nechápal. A na nic si nevzpomínal. Poslední, co mu utkvělo v paměti, byl ohlušující výbuch. Pak dlouho nic. A najednou ho probudí nějaká mudla a ptá se ho, jestli ji slyší.

Sice ji slyšel, ale další věc, kterou nechápal byla ta páska na očích. Něco mu však našeptávalo, že by ji tam měl nechat. Víc už si nestačil uvědomit, protože zaslechl ten povědomý hlas. Vlastně ani nevěděl jestli je povědomý. Možná patřil té samé ženě, jenž ho před chvílí probudila.