Člověk míní, život mění I. [wixie]

10. Pralinky

Hermiona zkontrolovala svůj obraz v drobném zrcátku a vstoupila do kavárny. Měla zde domluvenou schůzku s jedním z největších specialistů přes oči na světě. Několikrát se s Edwardem Willsonem již setkala na odborných konferencích. Nepřekvapil ji tedy, když se před ní znenadání objevil a posunkem ji ukázal na židli, kterou pro ni odsunul.

Byl to vysoký, charismatický muž se spalujícím pohledem. Krátké vlasy tmavě hnědé barvy vytvářely na hlavě nedbalý rozcuch. I přes to však nepůsobil v kombinaci s jeho oblekem nijak nepatřičně. Naopak. Podtrhoval tak jen eleganci jeho majitele a zdůrazňoval jeho věk, který se mohl blížit k pětatřiceti. Jen málo lidí by v tomto elegánovi hledalo očního chirurga. Většina ho odhadovala na hollywoodského herce nebo přinejmenším jednoho z nejžádanějších pánských modelů.

Přestože by měl být na co, pyšný nebyl. Nehrál si na nic, co nebyl. Svou práci měl rád a velký dům společně s velmi luxusním Bentley bral jako něco, na co si musel tvrdě vydělat. Rozhodně nepatřil mezi rozmařilé doktůrky, kteří rádi a zcela samozřejmě brali od svých, někdy už zoufalých pacientů úplatky. Snad jediné, co mu zatím chybělo byla milující manželka. Většina žen prahla jen po jeho kreditní kartě. Snad i proto souhlasil se schůzkou s mladou ženou, která seděla před ním. Samozřejmě, že ji chtěl pomoci s jejím problémem. Zároveň však doufal, že by se s ní mohl seznámit blíže. Doktorka Grangerová ho okouzlila, už když ji viděl před několika lety poprvé. Drobná štíhlá žena s upřímnýma oříškovýma očima a dlouhými vlasy byla prostě jeho typ. Zaujala ho však i svým mozkem. Většina jeho dřívějších partnerek tuto podstatnou část k myšlení totiž postrádala.

Ze zamyšlení a ze zírání na mladou ženu, která lovila nějaké složky ze své kabelky ho vyrušil číšník. Objednal tedy dvě kávy a pro Hermionu, i přes její protesty, Schwarcwaldský dort. Hermiona počkala, až číšník odejde a Edwarda oslovila.

„Doktore Willsone..." než však stačila pokračovat zarazil ji jeho nesmlouvavý hlas.

„To snad nemyslíte vážně, doktorko. Domnívám se, že bychom si mohli tykat. Když spolu teď nějakou dobu budeme spolupracovat."

Hermioně se překvapením rozšířily zorničky.

„Nějakou dobu?" ujistila se, jestli dobře slyšela. Vždyť ho žádala jen o konzultaci, ne o spolupráci.

„Samozřejmě. Ve Státech nemám momentálně žádný případ, který by nemohl převzít některý z mých kolegů. A ten Váš mě poměrně zaujal. Nabízím Vám tedy svou pomoc i co se týče operace a dalších konzultací. A proto nevidím důvod nezačít si tykat. Já jsem Edward," natáhl k ní ruku.

Hermiona, stále ještě překvapená jeho milým chováním, k němu natáhla svou. Muž naproti ní jí však nepotřást, ale jemně uchopil, aby vzápětí na to mohl naznačit políbení. Musela se usmát. Tak galantní chování neměl ani Viktor Krum, když se jí dvořil. „Já jsem Hermiona," odpověděla poté.

„Fajn, Hermiono. To bychom tedy měli a teď už mi řekni, o co se jedná."

Žena naproti němu se rozpovídala o Severusově případu. Edward ji celou dobu pozorně poslouchal. Občas ji přerušil věcnou otázkou nebo připomínkou. Když se pak zhruba o dvě hodiny později loučili, byli domluveni, že se za ní příští týden staví v nemocnici a provedou první vyšetření zraku.

Jakmile se rozešli, Hermiona zamířila do nemocnice. Potřebovala na zítra připravit vše potřebné a ještě se chtěla zastavit u Snapea. Doufala, že George mu rádio i s vybranou nahrávkou už donesl na pokoj. Byla středa. To znamenalo, že zítra ji čeká banda rozjívených studentíků, kteří jen sotva chtějí pochytit něco z výuky. Měla v plánu zeptat se Snapea zda si má na nějaké výtržníky dát pozor a tak podobně. Nerada by hned první hodinu absolvovala nějaký výbuch kotlíku. A taky si potřebovala zjistit, kde skončil s výukou. Doufala, že jí též poskytne heslo k jeho kabinetu. Přece jen si své znalosti z hodin lektvarů potřebovala oživit a právě jeho kabinet nejspíše skrýval ty nejdůležitější poznámky, které by se jí mohli hodit.