Člověk míní, život mění I. [wixie]

12. Sen

Hermiona se domnívala, že se v pátek navečer ještě stihne podívat do nemocnice. To však nemohla tušit, jak unavená bude po dvou dnech výuky. Musela uznat, že udržovat neustále přehled o tom co se děje ve třídě bylo víc než vyčerpávající. Byla tedy ráda, když se dostala domů a po koupeli se zavrtala do postele.

V sobotu ráno se rozhodla obnovit svůj šatník a vyrazila na nákupy. Nutně potřebovala nový zimní kabát a ještě chtěla nakoupit nějaké drobné dárky pro personál. Cítila se fajn, venku se uvolnila a konečně zaznamenala vánoční atmosféru, která se vkradla do Londýna. Ke štěstí jí chybělo už jen lehké poletování sněhu. Milovala sníh.

Stála uprostřed náměstí a sledovala proudy lidí, obtěžkané balícími papíry v jedné ruce a plnými taškami v druhé.

„Hermiono?"

Prudce se otočila a hleděla do čokoládových očí Edwarda Willsona. V tu chvíli se v těch očích úplně ztrácela.

„Ahoj Edwarde," vzpamatovala se. „Vydal jsi se na vánoční nákupy?"

„Na nákupy snad ani ne, ale konečně mám příležitost prohlédnout si Londýn. Byl jsem tu nedávno, ale nezbyl čas," pokrčil rameny. „A ty?" prohodil s pohledem na její tašky.

„Potřebovala jsem obohatit svůj šatník," kývla na tašku s nápisem Orsay. „A zbytek jsou drobnosti pro přátele. Vždyť to určitě znáš taky."

„Jasně, taky se v práci každý rok dočkám něčeho, co zaručeně nikdy nepoužiju."

Hermiona se chápavě usmála a Edward mezi tím vycítil svou šanci.

„Hermiono, smím tě pozvat na oběd? Nějak mi vyhládlo a ty jsi taky asi ještě nejedla." Podíval se na ni s otázníky v očích.

„Hm... Dobrá. Pozvání přijímám," usmála se.

Nakonec se oběd trochu protáhl a ti dva se skvěle bavili. Nejdříve o práci, pak přišla řeč na zájmy a nakonec se dostali až k partnerskému životu. Hermiona se dozvěděla, že Edward je sám a upřímně se tomu podivovala. Naopak on se vysloveně zaradoval, když zjistil, že mu v cestě žádná překážka nestojí.

Při loučení se k ní naklonil a zlehka ji políbil na tvář. Nechtěl nic uspěchat a navíc se domníval, že letmý polibek na tvář je dobrým začátkem. Zvláště, když si ho Hermiona nechala líbit. Věnovala mu letmý úsměv a nastoupila do taxíku.

Po příjezdu domů požádala taxikáře, aby chvíli vydržel. Vyběhla těch několik schodů a tašky odložila na křeslo. Oblékla si nový kabát a do kabelky vložila balení rumových pralinek. Chtěla se zastavit ještě v nemocnici a zkontrolovat pacienty. Byla trochu nesvá, že o nich už více než dva dny nemá přehled.

Hned na chodbě potkala Tedda.

„Ahoj krásko, co ty tady? Máš mít volno, ne?"

„Ahoj Tedde. Ano, ale chtěla jsem se ujistit, že je vše v pořádku."

„No, jak vidíš, tak tu nehořelo, potopa se taky nekonala. Hermiono, nechápu tvé starosti. Kdyby se cokoli dělo, někdo by ti dal vědět. Měla sis udělat hezký víkend. Zajít s někým do kina, na večeři nebo co já vim. Nesmíš se tak upínat na práci."

„Hodláš mi dělat přednášku a hledat partnera?" vyjela možná trochu ostřeji než chtěla.

„Ty víš, že ne. Myslím to s tebou dobře. A teď už mě omluv. Čeká na mě Paula. Jdeme do kina. Nechceš jít vůbec s námi?"

„Ne díky. Užijte si to," mrkla na něj a vydala se do své pracovny. Svlékla si kabát a nahradila ho pláštěm. Sedla si do křesla a aniž by to zamýšlela, ponořila se do svých myšlenek.