Člověk míní, život mění I. [wixie]

2. Jak to bylo tenkrát

Bylo něco málo po deváté večer, když se Hermiona dostala domů. Poté, co si dala s Teddem lehký oběd a vypila tolik potřebný šálek kávy, odebrala se do své pracovny. První, co udělala bylo sepsání protokolu k dnešní operaci. Vyřídila veškerou korespondenci, která se jí za necelý týden, kdy nebyl čas na papírování, navršila na kraji stolu.

Podařilo se jí také dopsat odborný článek do časopisu o experimentálních metodách oční chirurgie a nakonec napsala i recenzi na poslední výzkum v oblasti laserových operací.

Úlevně se opřela ve svém křesle a slastně se protáhla. Byla se sebou dnes celkem spokojená. Pondělí je jediný den v pracovním týdnu, kdy nemívá ordinační hodiny a zároveň jediný den, kdy chodí domů tak pozdě, uvědomila si, když si v předsíni věšela kabát.

Převlékla se do trička a volných kalhot. Při letmém pohledu, jímž přelétla kuchyň, si všimla netknuté kávy na stole. Snad proto, že se jí toho dne už nechtělo nic dělat, nebo možná proto, že si chtěla připomenout jaké to je zase kouzlit, vylovila z kapsy hůlku. Stačilo několik pohybů a hrneček byl čistý a suchý uložen ve skříňce.

Hermiona se otočila a zcela automaticky zapnula televizi. Samota ji nevadila, avšak úmyslně ji nevyhledávala. Uvítala tedy jakékoli rozptýlení, i když se jednalo o nemožnou televizní soutěž, jako tomu bylo právě teď.

Než se stačila posadit a začíst se do nového čísla Zdraví a my, zaslechla drobné, téměř neslyšné škrábání na sklo. Jakmile se otočila, spatřila sovu, která ji nesla nové číslo Večerního věštce. Hermiona otevřela okno a poskytla tak puštíkovi stabilnější plochu. Přece jen, úzký parapet nebyl zrovna ideální. Opatrně si od něj vzala noviny a nabídla mu pamlsek, který měla vždy po ruce. Sova si ho vděčně sezobla a byla pryč.

Byl to už téměř měsíc, kdy v ruce naposledy držela noviny z kouzelnického světa, nebylo divu, že se na ně dychtivě vrhla. Posadila se a... Oči se jí zalily slzami, když spatřila velký titulek: Harry Potter – zbabělec a lhář!

Už více než devět let bylo po válce a noviny stále nepřestávaly kritizovat Vyvoleného. Přestože Harry Voldemorta přemohl a zabil, sám zemřel také. A po jeho smrti se novináři rozhodli, že zůstalo mnoho nezodpovězených otázek. A tak tisk začal okamžitě útočit a hledat odpovědi. Nejdříve u Rona, který krátce na to utekl do Států. Válka ho poznamenala až příliš a on už neměl tolik sil čelit ještě útoku novinářů v čele s neohroženou Ritou Holobkovou.

A když už tu nebyl Ron, novináři uspořádali hon na ni. A ona, za války tak silná dívka, také nevydržela a podlehla. Rozhodla se opustit kouzelnický svět. Už nebylo nic, co by ji tam drželo.

Harry byl mrtvý, Ron i se zbytkem rodiny byl pryč a většina jejich přátel byla zabila ve válce. Snad jedině profesorka McGonagalová se snažila přemluvit Hermionu, aby zůstala.

Nabídla jí místo profesorky přeměňování, protože ona sama se stala ředitelkou a na učení už jí nezbýval čas. Co si tak teď matně vybavovala, tak v Bradavicích zůstala jen madam Pomfreyová, profesorka Prýtová, profesor Kratiknot a profesor Snape, který byl po válce zproštěn Starostolcem viny v celém rozsahu.

Hermiona se tehdy odebrala do Londýna. Vystudovala lékařskou fakultu a našla si místo v Královské nemocnici. Žila sama. Občas navštěvovala rodiče, ale kontakt s kýmkoli, kdo jí připomínal její minulý život, omezila na minimum.

Když dostudovala, její otec zemřel a matka z ničeho nic oslepla. A to byl důvod, proč se rozhodla dále se vzdělávat a zabývat se oční specializací. Během následujících tří let pak vyzkoušela mnoho experimentálních, dosud neaplikovaných metod a když zabíraly na laboratorních myších, zkusila je aplikovat na své matce.

Podařilo se jí její zrak vrátit, ale Jane Grangerová byla tak psychicky na dně, že už nebyla schopna vrátit se do normálního života.

Hermiona se tedy po devíti letech, po odchodu z kouzelnického světa, stala uznávanou oční specialistkou v Královské nemocnici a nechala se prací a výzkumem zcela pohltit.

A teď, tolik let po válce byla otázka Harryho Pottera, Chlapce-který-přežil, stále otevřená a v dnešních dnech opředená již nepřeberným množstvím lží. Nejsmutnější na tom byl fakt, že vlastně nebylo na co odpovídat. Veřejnost znala celý příběh Vyvoleného, ale noviny stále hledaly a vymýšlely nové a nové teorie.

Z myšlenek ji vytrhla závěrečná znělka televizní soutěže. Najednou pocítila chuť být sama. Sama se svými pocity a vzpomínkami. Vypnula televizi a noviny hodila do koše na papír. Zhasla. Ve tmě si sedla do křesla u okna a pohled upřela na hvězdné nebe.