Člověk míní, život mění I. [wixie]

20. Ples začíná...

„Frolo, pojď ke mně," vyzvala tu chlupatou kouli a uvolnila jí místo ve své posteli. Fenka neváhala ani okamžik a se zafuněním vyskočila na postel. S žuchnutím se stočila těsně vedle Hermiony a nechala se hladit po hlavě. Ani nepostřehla, že ji do kožichu dopadlo několik slaných kapek.

Během několika minut po tom, co ji Snape překvapil v hodině, si sbalila těch pár věcí, které tam měla, rozloučila se spěšně s Minervou a dopravila se k sobě. Shodila ze sebe upnuté oblečení a zalezla si jen v jedné z pánských košil, které už nestihla darovat svému otci a Teddovi byly malé, do postele.

Teď drbala za ušima to přítulné stvoření a přemýšlela nad tím, proč vlastně brečí. Vždyť k tomu neměla nejmenší důvod, nalhávala si pořád. Až teď si uvědomila, že k tomu možná důvod má. Byla na sebe naštvaná. Nechala své city zajít až příliš daleko a uvědomovala si, že by Snapea toužila nejen políbit, jak si onehdy přiznala.

Proč by se raději nechala objímat od toho věčně ironického mizery místo od Edwarda? Nechápala to. Kdy k tomu došlo? Kdy si to uvědomila poprvé? Možná až dnes, když jí při jeho slovech přeběhl mráz po zádech. Nebo už dříve, když ho po tom incidentu odmítla navštěvovat? Musí se vzpamatovat. Přece si nenechá zkazit život tímhle člověkem. Ještě několik dní a odjede s Edwardem do Ameriky a začne tam nový život. Bez Bradavic, bez kouzel, bez Snapea.

***** ***** *****

Severus se jako obyčejně vydal do Velké síně na oběd. Samozřejmě tím vzbudil pozdvižení, ale ne tak velké, jak se dalo očekávat. Přece jen školní tamtamy fungovaly bezchybně a rychle. Ještě než si stihl sednout, objevila se u něho Minerva.

„Severusi, chlapče, proč jste nedal vědět, že se vrátíte tak brzy?"

Skousl toho chlapce a znuděně podotkl: „Předpokládal jsem, že se zmíní slečna Grangerová."

„Opravdu? S Hermionou jsem mluvila, ale nic podobného mi neřekla. Až dnes se přišla rozloučit a sdělila mi, že dorazí až na ples."

Severus zbystřil. „Na ples?" zeptal se, pokud možno co nejlhostejněji.

„Ano, ona Vám o tom neříkala? Budete spolu s Hermionou předávat Alici to stipendium. A aby to bylo slavnostní, tak se to uskuteční na vánočním plese. A navíc by se mi ji ani jinak nepodařilo na ples dostat. Odjíždí hned po Vánocích do Ameriky," dokončila jeho nadřízená a neušlo mu, že po něm hodila při poslední větě mírně vyčítavý pohled.

„Takže ode mě se čeká co přesně?"

„Ples začíná klasicky v šest a to předání vidím tak kolem osmé hodiny. Hermiona mi říkala, že bude moci dorazit jen na tuto příležitost. Nechce se dlouho zdržet. Nevím proč. Neříkala Vám něco, Severusi?"

Proč asi, prolétlo mu hlavou. Došlo mu, že tady už nemá žádnou šanci. Ale i přesto mu záleželo na tom, aby se jí mohl omluvit... Aby ji mohl ještě jednou vidět. „Ne," pronesl po chvíli. „A mimochodem – dorazím také až kolem osmé."

„Jistě, od Vás jsem opravdu nečekala, že tu budete od začátku do konce a budete protáčet studentky," mrkla na něj a šla se posadit na své místo.

Co si ta ženská o sobě myslí, pomyslel si, ale raději se zdržel komentáře. Momentálně měl úplně jiné myšlenky. Uvidí ji. Uvidí bytost, která mu, ač o tom neměla ani tušení, změnila smýšlení na svět a na lidské hodnoty. Vrátila mu zrak a probudila v něm city, které si myslel, že už nikdy nepocítí. Ale bylo mu jasné, že je bude muset potlačit. Prostě se ji omluví a nechá ji zmizet ze svého života.