Královská láska: Zaměněná *POZASTAVENO - PŘEPIS*

TANEC JISKER, 1. část

Procházeli mlčky osvětlenými chodbami paláce. Rianell měla na mysli jedno určité místo. Gardim mlčel a byl jí oporou. Užívala si tu chvíli, protože to bylo poprvé, kdy se s ním mohla bavit trochu víc. Najednou ale měla pocit, že neví, co by měla říkat a dělat. Co by ho mohlo zajímat?

„Nemáte ráda příliš lidí?" Ozval se zničehonic. Díval se před sebe, ale zahlédla jeho pobavený úsměv.

Byla ráda, že promluvil. Přišlo jí trapné mlčet. „Moc ne. Vy také ne?"

Zavrtěl lehce hlavou. „Nevadí mi. Můj pán se často setkává se šlechtou a já ho musím hlídat. Nikdo si mě moc nevšímá, takže jsem takový jeho stín. Každý ví, že tam jsem, ale nikoho to nezajímá."

Sevřelo se jí srdce z jeho slov. Jak mohl takový skvělý a zajímavý člověk vydržet ve stínu někoho jiného? „Není to škoda? Každý bychom měli zářit," namítla.

Pobaveně se na ni ohlédl. „Jsem jen voják, Veličenstvo."

Položila mu dlaň na předloktí. „Nikdo není jen něco. Každý jsme někdo."

Sklopil pohled a cosi si zamumlal v rodném jazyce. „Jste příliš laskavá."

Zmocnila se jí zvědavost. „Co znamenalo to předtím?" Zastavila se a otevřela dveře, ke kterým měla namířeno. Neodpověděl, protože se mu zrovna naskytl výhled do místnosti. Byl to kruhový balkon s květinami a závěsy, které se vlnily ve větru. Hned vedle byly dveře do jejího pokoje, ale to nemohl vědět. Tohle bylo její útočiště, místo plné klidu a míru. Věděla o něm jen Arni a Riot.

„Páni, to je nádhera," balkon byl hned nad vodopádem, takže musel zvýšit hlas, aby ho slyšela.

Opřela se o malou zídku a nastavila tvář měsíčnímu svitu. „Já vím. Otec zde požádal moji matku o ruku a ona mu tu prý oznámila, že čeká mě a Arni."

„Je zvláštní, že jí vadí velké davy. Měla by být zvyklá," zauvažoval. Rianell zaváhala, zda mu říct příčinu, ale nakonec to zavrhla. Arnialla měla hrůzu z množství lidí. Potřebovala po boku někoho ze své rodiny. Doufala, že to Riot zvládne, když ji opustila.

„Je vám lépe? Měl bych vás nechat odpočívat."

Upřela na něj pohled a pousmála se. „Mnohem. Zůstaňte, prosím." Tváře jim ozařovaly drobné lucerničky, takže tam bylo hřejivé světlo. Gardim se na ni usmál a ukázal na plamen.

„Máme takový zvyk. Když chceme, aby se něco splnilo, tančíme Tanec ohně."

Pousmála se. Znělo to kouzelně. „Jak se to dělá?"

Sejmul jednu z lucerniček a otevřel ji. „Myslíte na své přání. Zavřete oči a sfouknete svíčku. Vdechnete vůni ohně. Pak se musí tančit s nějakou milovanou osobou, aby se dým rozptýlil a donesl hvězdám přání."

„A jak ten tanec vypadá?"

Usmál se natočil k ní lucernu. „Přejte si něco."

Zamyslela se. Byla to hloupost, vzhledem k okolnostem, ale měla jedno obrovské přání. Zavřela oči. Ať najdu opravdovou lásku. Prosím, maminko, tys ji také našla, aniž bys kdy mohla v něco takového doufat. Ať já i Arni najdeme opravdickou lásku, která vydrží. Zhluboka se nadechla a sfoukla svíčku. Ucítila nezaměnitelnou vůni ohně a vdechla ji. Trochu se jí chtělo kašlat, ale v tu chvíli jí ji vzal Gardim z rukou a postavil kamsi na zem.

„Pořád zavřené oči," přitiskl své rty k jejímu uchu. Vzal ji za ruce a kamsi ji vedl. Cítila, jak se jeho hruď opřela o její záda. „Nemáme žádný předem daný tanec. Zkrátka ho určují pocity, přání, láska k druhému. Pokud jsou doopravdy jedno tělo a duše, znají své kroky předem."

„A hudba?"

Ucítila jednu jeho ruku na jejím pase. Mlčel. Pak znovu přitiskl své rty k jejímu uchu a tvář jí ovanul jeho dech. „Rytmus srdce, Vaše Veličenstvo."

Pousmála se. Držela pevně sevřená víčka, ale její srdce bilo jako splašené, bolestivě naráželo do jejího hrudního koše a slyšela ho v uších. „A čí? Toho, který si přeje, nebo toho, který vede slepého?"

Rozesmál se. „Poznala jste to. Přání nás zaslepují, proto by tu měl nad námi bdít někdo, kdo nás jimi provede. Když někoho milujeme, přeje si, aby se tomu druhému přání splnilo. Jejich srdce bijí stejně."

Nechtěla ten okamžik kazit, proto nepoznamenala, že oni se nemilují. Že oni se ani neznají. Pořád totiž měla pocit, jako by ho znala celé věky, jako by věděla o muži vedle sebe úplně všechno. Byl to nesmysl, ale když se lehce naklonila dozadu a přitiskla se k němu, cítila se v bezpečí.

„Tak mě proveďte tím přáním, ať se vyplní," zasmála se.

Zvedl její ruku a najednou lehce vykročil dopředu. Udělala to samé. Provedl ji do otočky a najednou cítila jeho silnou hruď pod svýma rukama. Zaváhala a šlápla mu na nohu. Jen se zasmál a ukročil s ní do strany, pak vzad a doprava. Znovu dozadu, dopředu, do strany, dozadu, dopředu, do strany. Kroužili kolem lucerny. Několikrát si šlápli na nohu, vrazili do sebe. Jenže čím déle tančili, tím více stačil letmý dotek a už kráčeli tam, kam ten druhý. Jako by věděli, kam ten druhý zamíří.

Z náhlého popudu ukročila dozadu a pustila se ho. Udělala piruetu a zatočila se dokola. Přesně v okamžiku, kdy se rozhodla, že se zastaví, ucítila na svém pase dlaně. Udělala krok vpřed a on byl hned za ní. Rozesmála se. Bylo to tak lehké, přímo snadné. Slyšela hudbu, ale když se chtěla zaposlouchat do jejích tónů, neslyšela ji. Byla tu a zároveň nebyla. Cítila kouř, který postupně vířil a mizel. Věděla, že už má skončit. Její přání bylo rozvířené všude kolem, ale přesto udělali ještě několik kroků, dokud nezastavili.

Otevřela oči, zatímco byla v objetí Gardima. Shlížel na ni, oči mu potemněly a měly v sobě skryté jiskřičky. Jeho obličej byl jen kousek od ní. Jeho oči ji přímo zmrazily na místě. Nedokázala dýchat. Cítila pod svou dlaní přitisknutou k jeho hrudi, jak mu bije srdce v rytmu toho jejího, ale po chvíli se začínalo uklidňovat, zatímco to její pořád splašeně naráželo do jejích žeber. Vypadli z rytmu a jí se najednou chtělo plakat. Měla pocit, že jestli ji jeho paže pustí, ztratí něco drahocenného.

„Vaše Veličenstvo," hlas měl chraptivý. Rozhlédl se kolem a odkašlal si. „Mhm... Určitě se splní, když jsme se tolik snažili. Na začátečníka to bylo dobré," zakřenil se.

Rozesmála se a potřásla hlavou. Odstoupila od něj o krok zpět a vydala se k zídce, která tu byla místo zábradlí. Opřela se o ni a zahleděla se k měsíci na obloze. Stoupl si vedle ní s uctivým odstupem.

Mlčel dlouho, ale nakonec promluvil. „Jak někdo může být tak krásný na těle i na duši," zašeptal.

Trhla sebou. „Co prosím?"

Gardim se pousmál. „Chtěla jste vědět, co jsem řekl na chodbě."

Zrudla a upřela pohled na jezero pod nimi. Masy vody odnášely její zdivočelé myšlenky. Přemýšlela o svém přání a o tom snadném tanci, který vycházel z jejího srdce. Přemýšlela, co znamená to rozrušení v jejím nitru. Vždyť tohle slyšela každou chvíli. Pořád jí někdo říkal, že je krásná a má nádherné srdce. Tak proč se tak rozechvěla, když jí to řekl on? Zakroutila nad sebou hlavou.

„Děkuju... za to všechno," zašeptala. Když se ale rozhlédla, byla sama. Otočila se. Lucernička byla pryč a jen květy sakury na podlaze, které byly smetené její sukní z místa, kde tančili, jí dokazovaly, že se to vážně stalo. Že její srdce na malý okamžik ožilo, aby opět usnulo. Smělo patřit jedinému muži a to rozhodně nebyl tenhle voják.