Královská láska: Zaměněná *POZASTAVENO - PŘEPIS*

POSLEDNÍ RÁNO

O 9 let později...

Komnata královny byla honosná a překrásná místnost, přesto nijak nepotlačila osobnost mladé královny. Stěny byly bílé s nakreslenými malými zlatými kvítky. Skrz záclony prosvítalo sluneční světlo a dveře na balkon byly otevřené, aby mohl čerstvý vzduch proudit dovnitř. Závěsy byly ve světle modré barvě. Bílý nábytek byl zlatě zdobený a všude na toaletkách a stolcích stály vázy s bílými růžemi, které omamně voněly. Postel s nebesy byla z bílého dřeva a přikrývky zrovna stlala královnina služebná Danite.

Samotná královna stála před zrcadlem a kochala se svým odrazem. Nebyla marnivá, ale vždy si připadala jako umělecké dílo, jakmile si ji vzala komorná do péče. Rianell vyrostla. Již to nebyla malá dívka se zvědavýma očima. Stala se z ní překrásná žena s nevinnýma očima plnýma něhy a lásky. Nepodobala se své matce tak očividně jako její sestra, ale jakýmsi nádechem ve svém pohledu a královskou grácií.

„Vaše Veličenstvo," uklonil se kapitán Riot.

Královna odvrátila hlavu od zrcadla. Její zelené oči byly pronikavé a plné starosti a skromnosti. Neměla tak výrazné lícní kosti jako její matka. Rty měla vždy v něžném úsměvu. Byla nevinná a čistá jako holubice, pravá královna. V jejích pohybech nechyběl půvab a majestátnost, ladnost dravce kroužícího na nebi.

„Kapitáne," přivítala ho. Hlas měla tichý a klidný, zpěvavá algembrijština jen podtrhovala jeho jemnost a melodičnost. Už dlouho chtěla kapitána povýšit na hodnost generála, ale on nechtěl. Chtěl pořád velet jen palácovým strážím a zůstat tak oběma sestrám na blízku.

„Vypadáte překrásně, má paní," řekl. Měl pravdu. Bílé šaty s širokou sukní se zlatou krajkou na lemu sukně a na korzetu vypadaly skvostně a královsky. Blonďaté vlasy měla v drdolu, takže vynikl její štíhlý krk.

Mrkla a otočila se, aby si ji mohl prohlédnout ze všech stran. Pak k němu vykročila a sevřela jeho ruce ve svých. „Já jsem nervózní, kapitáne Riote."

Pohladil ji po pažích a povzbudivě se usmál. „Všechno bude v pořádku, má paní. Kdo jste?"

„Rianell, královna Algembrie."

„Jaká královna?"

„Ta, která miluje svoji zem a její zem miluje ji. Ta královna, kterou nic nesrazí na kolena. To jsem já."

Souhlasně přikývl. „Vaši rodiče by na vás byli neskutečně hrdí. Minimálně já jsem na vás pyšný, má paní."

Přikývla a s očima nepatrně lesklýma od slz se usmála. „Všechno je to strašně... jiné. Děsivé. Už zítra uvidím někoho, s kým mám strávit celý život..."

Vzal ji za ruku a protočil kolem dokola. Rozesmála se. „Co je odvaha?"

„Odvaha je pokračovat, přestože se člověk bojí," ozval se jemný melodický hlas. Oba vzhlédli. O dveře se tam opírala sedmnáctiletá dívka s tmavými vlnitými vlasy a průzračně modrýma očima. Byla překrásná. V očích jí jiskřilo jakýmsi potlačovaným veselím, na rtech jí každou chvíli pohrával uličnický úsměv a její pohled jasně říkal, že je divoká, nespoutaná a není radno si s ní hrát. Princezna Arnialla na sobě neměla žádné skvostné šaty, ale mužské kožené kalhoty, bílý korzet s tenkými ramínky odhalující její břicho. Prohrábla si vlasy rukou. Přestože zrovna nevypadala nijak královsky, v každém jejím pohybu bylo vidět, že to je pravá aristokratka s modrou krví v žilách a že je to opravdová princezna, která byla ztělesněním své vzpurné země.