Změny nemizí

7. část

Na obědě si Sid zastihl Adam: „Aničko, můžeš se mnou?" Anča celkem překvapeně z jídelny vyšla. „Co je?" zajímalo jí, když se zastavili. Adam nechtěl být nepříjemný, ale bohužel se mu to moc nepovedlo: „Potřebuju, abys vyplnila ty papíry, o kterých jsem ti včera říkal." „Teď? Když máme program?" nelíbilo se Sid. Jenže Adamovi se zase nelíbil ten její přístup: „Ano teď. Má se to dneska vrátit, což bys věděla, kdybys mě nepřerušila." „Já mám taky hlad, Adame!" zaútočila Sid, „Od rána jsem měla jen kafe a jednu housku. Já se tam pak stavím, jo?"  Toto už Adam jednou slyšel: „Ani... To jsi říkala už včera..." „A taky to dodržím. To bys mi ale musel věřit..." dodala Sid a vrátila se do jídelny. Adama momentálně nejvíc zamrzel fakt, že si Anna myslí, že jí její kluk nevěří. Zůstal stát v infocentru. Teprve, když si si všiml, že ho celou dobu pozoruje Lenka Hrabalová, se sebral a z infocentra odešel.

Sid nakonec svoje slovo splnila. Do přípravny přišla půl hodiny před koncem pracovní doby. Ani nepozdravila a rovnou skoro útočně začala: „Co mám kde podepsat?" Adam trochu její chování rozhodilo, ale nedal to najevo. „Je to na stole," prohlásil a dál zprovozňoval nové světlo pro želvy. Pořád jí ale po očku sledoval. Nevydržel to. „Ani, omlouvám se, jestli jsem řekl něco špatně, ale... Musíme se k sobě chovat takhle?" zeptal se celkem poraženě. Sid jakoby ho nepochopila: „Jak?" „Takhle. Ani se na mě nepodíváš," vysvětloval Adam. To nebyla tak úplně pravda. Tentokrát se na něj otočila, tím i přestala vyplňovat papíry: „Mě prostě zraňuje vidět... Jak mi můj kluk, kterýho tak miluju, nevěří." „To jsem nikdy neřekl," argumentoval Adam. Šel k ní blíž. Anna však měla na mysli něco jiného: „Ale chováš se tak, Adame." „Tak se zkus do mě vžít," zastavil kus od ní a chytil jí za ruce, „Je teprv druhej den tábora a ty seš do něj tak zažraná, že mi ani nedáváš možnosti ti cokoliv říct. Zvykl jsem si na to, že jsme pořád spolu. A teď... Když se blíží asi nejdůležitější den mýho života... Ti ani nemůžu říct, co mám na srdci." Nastala chvíle ticha. „Můžeš teď," přerušila jí Sid, „Času dost." Adam to ale viděl jinak: „Nemůžu. Ne teď, není na to vhodná chvíle. Musíme se uklidnit... Přijdeš dneska večer?" „Dneska spím tady v kempu..." odpověděla Sid a zadívala se dolů. Haďák se už ale nevzdal: „To je jedno, přijdu já sem."

V půl sedmé naservírovala Sid s Anet dětem večeři v kempu. Po večeři byly různé soutěže. Ty trvaly do půl deváté, kdy se ohlásila příprava na spánek. Děti se nahrnuly do chatiček, do sprch a začaly si rozestýlat. Oficiální večerka byla o hodinu později, aby se všichni stihli vystřídat v koupelně. Ty nejmenší děti celkem rychle usnuly. V deset přišla Anně zpráva. "Pojď ven," stálo v ní. Sid si oblékla mikinu, chatku odemkla, vyšla ven a jenom za sebou zavřela.

Adam stál kousek od všech chatek. Když si Aničky všiml, zamířil k ní. „Už jsme dost klidní?" zeptala se opatrně Sid. Popošli dál od chatek a sedli si na první lavičku. Adam poté pokýval hlavou: „Myslím, že jo... Už si můžeme normálně promluvit." Sid se tedy zeptala na to první, co jí napadlo: „Co jsi říkal o nejdůležitějším dni? Stalo se něco?" „Potřebuju, aby sis udělala ve středu večer volno," odpověď vyhýbavě, „Je to pro mě fakt důležitý. Víc ti řeknu později, pojďme si povídat o něčem... Jiném..."