Změny nemizí

1. část

---Březen---
„Tak, můžeme přejít k poslednímu bodu dnešní porady," prohlásila ředitelka Roklová. V její ředitelně probíhala klasická schůzka vedení, hlavních chovatelů a veterinářky. Přítomen byl klasicky i Josef Hruška, který svými zkušenostmi pomáhal v jakékoliv situaci. Paní ředitelka četla poslední bod ze svého diáře: „Město přišlo s nápadem organizovat v naší ZOO příměstský tábor a... Mně se ten nápad líbí." „A jak si to město představuje?" zajímal se pan Hruška. Marie odpověď dál vyčítala ze svých poznámek: „Poskytli by nám dva vedoucí praktikanty, zbylí dva nebo tři, by byli od nás. Vybereme ty, kteří ideálně zvládnou práci s dětmi a zároveň zvládnou i svojí práci v pavilonu. Město si tábor představuje tak, že by děti, které by třeba přijely z daleka, nebo by prostě chtěly, spaly v našem safari kempu, kde by se program odehrával. Občas by děti měly hru i v samotné ZOO, během které by se i naučily něco nového. Po dohodě s městem bychom vybrali vyhovující termín, nejlépe od soboty do soboty. Tak... Co si o tom myslíte?" Ticho moc dlouho v místnosti nebylo. Pan Hruška se projevil opět jako první: „Mně se to líbí." „Mně taky," přidal se Albert, „Píárově to bude skvělý. „Jak chcete vybrat ty ošetřovatele?" zajímalo Elišku. Paní ředitelka jí poděkovala, že toto téma otevřela a prohlásila: „Chtěla bych vás všechny poprosit, abyste tenhle nápad šířili dál. Byla bych ráda, kdyby se dostal mezi co nejvíc lidí."

Adam se po poradě rychle vrátil do pavilonu, kde už na něj čekala Anča. Jakmile vešel do dveří, zavřela terárium a šla k němu: „Tak co porada?" vychrlila hned na něj. Adam si v klidu sundal bundu a odpověděl otázkou: „A chceš vědět všechno, nebo jen to, co se týká nás?" „Samozřejmě že všechno," pronesla Sid tónem, jako kdyby to mělo být úplně jasné. Adam si tedy oddechl a začal: „Fajn, Vaníček mí zas poblém s rekonstrukcí, Elišce během pár dnů přijede novej žirafí pár a na duben se chystá nějaká akce, ale ta se musí ještě domyslet... Co je??" všiml si Ančina zvláštního výrazu. „Čistě teoreticky..." začala Sid trochu žertovně, „Co bys mi odpověděl, kdybych si vybrala tu druhou variantu?" „Nic. U nás se nic neřešilo," zasmál se, „Jo, ještě... Město si vymyslelo nějakej tábor v ZOO." chtěl se jít věnovat své práci. Sid ale tohle téma zaujalo, proto dál pokračovala: „Počkej, to mě zajímá. Povídej." Adam mezitím šel navázat na Ančinu činnost, kerou jeho příchodem přerušila. Jakmile ho ale požádala o další informace, dlouze si oddechl: „Prostě se vyberou z ošetřovatelů tři vedoucí, kteří udělají nějakej program pro děcka... Nevim, přijde mi to prostě jako blbost... Zbytečná ztráta času..." „Proč myslíš?" zajímal Sid jeho názor. Ten odpověděl při práci: „Protože pracuješ v ZOO proto, aby ses starala o ohrožený druhy zvířat. Ne proto, abys hlídala nějaký uječený děcka. Teď ale, prosím, zkontroluj expozici." Sid jeho názor respektovala, i když nechápala, proč má najednou tak negativní názor. Šla expozici zkontrolovat, ale nápad s táborem jí pořád hlodal v hlavě.

Když se vrátila, pokusila se znovu zavést řeč na tábor: „Lásko?" začala nenápadně. Šla za Adamem na balkonek a zezadu ho objala kolem pasu. Adam nepřestával pracovat, ale zabručel, že poslouchá. Sid pořád nic neřekla napřímo: „Já se tě chci na něco zeptat..." V tu chvíli přestal Adam pracovat a otočil se k ní. „Tahle věta se mi nelíbí," přiznal. Sid ho při tom nechala, ať posoudí sám, a hned mu řekla, o co jde: „Co bys řekl na to, kdybych ti řekla, že bych se toho tábora chtěla účastnit?" „Řekl bych, že doufám, že si to rozmyslíš. V létě tu jsou přece ty největší stresy, to sám nedám," odpověděl upřímně. Anna takovou odpověď upřímně čekala. Nechtěla ale dát najevo zklamání. Prostě si usmyslela, že to nějak vymyslí.

Ke konci pracovní doby Sid zaklepala u ředitelky Roklové v kanceláři. Po vyzvání vstoupila. Paní ředitelka se jí hned zeptala: „Copak se děje, Aničko?" „Paní ředitelko, já bych se chtěla zúčastnit toho tábora, co tady plánujete," řekla narovinu.